Autor: Jessica*

Místnost byla neuvěřitelně plná. Hudba duněla v bolestivých decibelech. Zúčastnila jsem se svatby dcery své kamarádky Lany*, která trvala celou noc.

Když přinesli jídlo, někdo vypnul hudbu. V tichu, které nastalo, jsme si konečně mohli popovídat. Starší paní, která seděla vedle mě, se mě začala vyptávat na mou víru.

“Vyznáváte naše náboženství?” zeptala se. Usmála jsem se a odpověděla: “Věřím jednoho Boha, ale nevěřím stejně jako vy. Jak to?” zeptala se.

Začala jsem příběhem Adama a pádu, který ženy okolo mě znaly ze své vlastní tradice. Poté jsem jim vyprávěla o Abrahamovi a obětování jeho syna, což byl příběh, který ženy také znaly. ” Ale nakonec Bůh zabránil Abrahamovi, aby svému synovi ublížil,” připomněla jsem jim, “a místo něj Abraham obětoval berana, kterého mu připravil Bůh.”

Když jsem pokračovala ve vyprávění, modlila jsem se, aby ženy jasně pochopily souvislost mezi příběhem Abraháma a Mesiáše. “Stejně tak Ježíš přišel od Boha. Všichni ostatní lidé měli pozemského otce. Kvůli tomu jsme se všichni narodili do hříchu našeho otce Adama. Nemůžeme se zachránit sami. Bůh však poslal svého Beránka. Je jím Ježíš, který se narodil z Panny Marie mocí Boží, nikoliv lidskou.”

Tolik toho nevíme!

Všechny ženy visely na každém slově.

“Jsme prostě neznalé,” povzdechla si jedna z nich.  “Jsme úplně nevzdělané!”

Malá stará dáma, jejíž otázka rozhovor zahájila, se brzy vytratila. Mluvila místním menšinovým jazykem, stejně jako téměř všichni ostatní v místnosti. Její omezená znalost jazyka, kterým v zemi národním, byly najednou viditelná. A to, že neznala příběh, o kterém jsem mluvila, jí úplně zmátlo. V duchu jsem litovala, že neumím její jazyk.

Mezitím se podával čaj.

Zatímco jsme usrkávali ze skleniček, vrátili jsme se k tématu vzdělání. Podotkla jsem, že nevzdělaný neznamená hloupý. “Díky telefonům a technologiím se můžeme učit věci poslechem, i když neumíme číst,” řekla jsem. “Já mám vzdělání, ale nemám moc času na čtení, takže spoustu věcí poslouchám z telefonu, když pracuji v kuchyni.”

V tu chvíli jedna ze starších žen rozhodila ruce na znamení marnosti.

„Já nemám telefon,“ řekla. „Mám jenom televizi a tu při práci mimo domov poslouchat nemůžu.”

“Máte doma nějaký náhradní telefon, který byste mi mohla dát?” zeptala se s nadějí.

“Zeptám se manžela,” řekla jsem jí.” Možná má někde nějaký náhradní telefon.”

Její tvář se rozzářila.

„Ale jediné, co ti můžeme dát do telefonu, jsou příběhy z Tóry a od Ježíše,“ dodala jsem pochybovačně.

„Z vaší Knihy nemáme nic. Nevadí vám to?“

„Ale ano!“ Stará žena mávla rukou nad mými rozpaky. „Dejte mi je!“

Bohužel pro tuto stařenku toho v jejím jazyce ještě není mnoho připraveno a její znalost národního jazyka zřejmě nesahá příliš daleko.

Snad by jí mohl pomoci některý z mých místních přátel.

Každopádně jsem ze svatební oslavy za úsvitu odcházela s modlitbou v srdci za tuto starou paní a celý okruh žen, které ten večer slyšely Dobrou zprávu. Kéž je Duch svatý osvobodí z otroctví získávání vlastní spravedlnosti. A Duch Svatý ať se přizná  ke snaze přeložit Slovo Boží do mateřského jazyka těchto dam, aby celá komunita mohla slyšet evangelium v jazyce, kterému nejlépe rozumějí.

*všechna jména změněna