Poslech a ústní projev představují pouze polovinu problému. Překladatel Bible se nechce daný jazyk pouze naučit, ale chce ho také přenést na papír. Jak ale napsat rozdíl mezi vysoko a nízko vyslovovaným „ko“ v jazyce Babungo? Nejprve by nás možná napadl nějaký číselný systém. Ale to by byl opravdu velmi zdlouhavý způsob psaní (nemluvě o tisku knihy), a kromě toho nejde u zvukových jazyků pouze o absolutně stanovenou výšku tónů. Malé děvčátko bude například mluvit mnohem výše položeným hlasem než starý muž. Rozhodující jsou intervaly mezi výškami tónů jednotlivých hlásek. Většina zvukových jazyků používá od dvou do šesti různých výšek tónů.

Výšku tónu je možné znázornit pomocí malých číslic za příslušnými hláskami, jako například v následujícím výňatku z překladu do jazyka Mazateko (Mexiko). Jednička udává nejvyšší tón a čtyřka nejhlubší.

Jinou možnost nabízí přízvuky, které jsou používány ve francouzštině. Každý přízvuk pak označuje jinou výšku tónu. K tomu opět příklad z textu v jazyce Toura (Pobřeží slonoviny):

Tímto způsobem budou označovat výšky tónů také Stradnerovi. Při ověřování správnosti tohoto způsobu psaní také zjistili, že nemusí nad každou hláskou označovat tón. Ve většině případů vyplývá význam slova z kontextu. Avšak na některých místech změní rozdílné tóny význam celé věty. Tam pak musí u daného slova tón  označit:

„wi sugbo wi le“ = Vezmi si svou kozu!

„wi sugbo wě le“ = Tvoje koza je stará.

„wě sugbo wi le“ = Vzal si kozu.

Může se nám to zdát neobvyklé, komplikované a zmatené. Skutečnost je však taková, že skoro čtvrtina všech lidí mluví tónovými jazyky, mezi nimi milióny Číňanů, Vietnamců a Thajců.

Při překládání Bible v Africe se člověk dostane do nejrůznějších exotických situací. Následující skutečnost by však mohla uvést nezasvěcené návštěvníky do rozpaků. Z pracovního pokoje Wolfganga Stradnera, žijícího na Pobřeží slonoviny, totiž vycházejí melodické tóny. Kdopak to tam komponuje? Je to Daniel, jazykový pomocník z kmene Djimini pracující u Stradnera. Hraje na balafonu, což je xylofon, na který se hraje pomocí dvou dřevěných paliček. Afričané, kteří mají vysoce vyvinutý cit pro rytmus, předvádějí na tomto nástroji svou mimořádnou zručnost.

Hudba ve Stradnerově pokoji ale nevzniká pro radost a požitek z afrických rytmů. Jde zde především o zachycení pro Evropany velmi obtížné oblasti jazyka Djimini, a to výšky tónů. Tak jako mnoho afrických, jihoamerických a asijských jazyků je také Djimini tónová řeč. U těchto tónových jazyků nepatří k poslechu a porozumění pouze přesné rozeznání hlásek, které tvoří slovo, ale také zohlednění výšky tónů, pomocí nichž jsou jednotlivé hlásky vyslovovány. To může vést mimo jiné k tomu, že slovo se stejnými hláskami může mít různé významy podle výšky tónů. Zde je jeden zvlášť výrazný příklad z jazyka Babungo (Kamerun): slovo „ko“ znamená při vysoké výslovnosti „vina“, při střední výslovnosti „haraburdí“, při hluboké výslovnosti „palma“ a při stoupající výslovnosti „sklízet“.

My jsme sice zvyklí těšit se z libozvučného stoupání a klesání melodie, ne však pomocí výšky výslovnosti rozlišovat význam hlásek, slov nebo dokonce celých vět. Afričané se učí toto „dvojí slyšení“ stejně tak hravě, jako jsme se my kdysi učili svůj mateřský jazyk. Ale ten, kdo se jako Stradner náhle v tomto jazyce ocitne, potřebuje mnoho koncentrace, procvičování a dobré uši, aby mohl často jen málo zřetelné rozdíly rozpoznat a také je při mluvení používat.

Xylofon ve Stradnerově pracovním pokoji je nepostradatelným pomocníkem. Daniel se pokouší zahrát výšku tónů nějakého vyjádření v jazyce Djimini. Pomocí tří vedle sebe ležících tónů dokáže s přehnanou výrazností předvést na balafonu stoupání a klesání výslovnosti. Nepomáhá to pouze Stradnerovi při poslechu a pochopení jazyka, ale také pro Daniela je to určitý druh ulehčení. Ten sice slyší a vyslovuje výšky tónů správně, ale vůbec si to při mluvení neuvědomuje (stejně i my vyslovíme bezchybně nějakou větu v češtině bez toho, abychom si uvědomili pravidla platná pro tvoření této věty).

Také anglický překladatel Bible Geoffrey Hunt se při práci na překladu do jazyka Hanga v Ghaně velmi usilovně zabýval výškou tónů. Dlouho se také zajímal o možnosti využití počítačů při filologickém výzkumu. To ho přivedlo na myšlenku zavedení počítačů při analýze tónových jazyků. Věděl také, že již existuje způsob, kterým je možno zobrazit mluvené hlásky na obrazovce. Podařilo se mu dokonce získat počítačového odborníka pro to, aby vytvořil program, jenž by přesně vyhovoval potřebám filologa provádějícího analýzu tónové řeči. Malý kompaktní přístroj bude připojen k běžnému počítači. Přes mikrofon nebo ze záznamu je možné zadat kratší vzorky ke zpracování. Počítač pak analyzuje průběh nahrávky, výšku tónů i přízvuk a výsledek pak graficky zobrazuje na obrazovce. Takto může mít výzkumník před očima to, co nemohou jeho uši přesně rozeznat.

Hlásky: látka, ze které se tvoří slova   

Studium jazyka musí začínat tam, kde se z myšlenky stává vyjádření (něco, co se dere ven) – při procesu mluvení. Pomocí komplikované souhry různých orgánů v hrtanu a ústním otvoru vytváří řečník hlásky, které se dostávají zvukovými vlnami k uchu posluchače a ten je díky ještě komplikovanějším procesům přijímá a rozumí jim. Naštěstí používají lidé všech jazykových skupin k mluvení stejné orgány. Proto je také oprávněné tvrzení, že se dá naučit každý jazyk na světě. Zajisté se při učení cizímu jazyku mohou vyskytnout potíže spojené pravděpodobně s některými hláskami tohoto jazyka. Spočívá to v tom, že pomocí našich mluvních orgánů je možné vytvořit daleko více hlásek, než které ovládáme z češtiny nebo ze svého dialektu. Bohužel nenajdeme žádný druhý jazyk, který by používal přesně a úplně stejné hlásky jaké se vyskytují v našem mateřském jazyce. Proto musíme být při učení se cizímu jazyku připraveni na to, že se setkáme se zcela neznámými hláskami. V dobré jazykové škole učitel tyto hlásky vysvětlí a zvlášť důkladně je procvičuje.

Těžší je to samozřejmě u dosud neprozkoumaného jazyka, kde není žádný učitel a kde neexistují pomůcky. V takovém případě využívá jazykový badatel znalosti z oboru fonetiky. Fonetikové přesně prozkoumali proces mluvení a vysvětlili tvoření jednotlivých hlásek. Kromě toho vytvořili určitý druh písma, které obsahuje znaky pro všechny možné hlásky, takzvanou fonetickou abecedu. Ta obsahuje samozřejmě více znaků než třeba česká abeceda. Díky ní se dají hlásky každého jazyka přenést na papír přesně tak, jak se vyslovují. Výsledky fonetiky umožňují rozeznat hlásky dosud neznámého jazyka, držet se jich a opakovat je.

Pro překladatele Bible je studium fonetiky jedním z nejdůležitějších kroků k přípravě na práci s nějakým exotickým jazykem. Proto je fonetika hlavním předmětem v seminářích jazykové metodiky. Procvičování hlásek, které se v češtině nevyskytují, vyžaduje trpělivost a koncentraci při používání mluvidel.

Samozřejmě se znaky fonetické abecedy nehodí k samotnému čtení a psaní určitého jazyka, pro jazykovědce jsou pouze pomocným prostředkem. Jeho další úkol spočívá ve vytvoření vhodné abecedy pro danou řeč. K tomu má být použito pouze tolik písmen, kolik je nezbytně nutné pro plynulé čtení a porozumění textu. Přirozeně se pak pro písemný projev použijí znaky abecedy, která se v tomto kraji běžně používá.

U některých jazyků to může být opravdu komplikované. Tak například překladatelé jazyka Thai-Dam museli své texty napsat ve třech různých písmech, protože příslušníci tohoto národa žijí ve více zemích, ve kterých jsou běžné rozdílné abecedy. Někteří žijí ve Vietnamu a používají latinku, další žijí v Laosu a znají pouze laoské písmo a někteří jsou zvyklí ještě na staré písmo, které se dříve používalo u kmene Thai-Dam.

Překladatelé Bible jsou dnes pro mnoho jazykových skupin těmi prvními, kteří díky studiu hlásek a vypracování vhodné abecedy vytvoří z mluveného jazyka jazyk psaný a umožní tím uchování mluveného slova na papíře.