Autor: David

Za 7 měsíců, co jsem na Papui, jsem si ve vesnici Ofafina poprvé sáhl na dno. Trochu jsem se přecenil, když jsem si myslel, že bez odpočinku po Gulfu se mohu pustit do další akce. V provincii Gulf jsem celé dny od rána do noci trávil s lidmi. Osobní čas nebo ztišení to nejsou pojmy, které by místní kultura znala a ctila, protože všechno se odehrává v komunitě.

Také se v Gulfu nedalo moc spát – lidé povídali dlouho do noci, brzo ráno (3:30) začaly ženy strouhat kokosové ořechy nebo někdo začal poslouchat hudbu z tlačítkového mobilu. Takže za těch 17 dní jsem byl unavený fyzicky, psychicky i sociálně. V tomto stavu, jsem cestoval do Ofafiny, kde probíhal kurz uzdravení traumat (trauma healing). V minulém dopise jsem zmiňoval, že mezi Ofafinou a Kosenou probíhaly před rokem těžké boje.

Kurz pro uzdravení traumat v Ofafině

Bylo pro mě náročné být v centru pozornosti a být milý na nové lidi. Také cestování mě moc nepřidalo. Strávili jsme 7 hodin na cestě, abychom ujeli 50 km. Když jsme se chtěli v pátek vrátit, čekali jsme 3 hodiny u cesty/trhu, ale žádný náklaďák, který by nás vzal do města, nepřijel. Museli jsme tedy zůstat do soboty. Avšak čekání na náklaďák se proměnilo v něco nádherného.

Asi po hodině čekání jsem si připomněl, že lidé zde milují příběhy. Vyhrabal jsem tedy z batohu příběh o kapitánovi v jazyce pidgin. Příběh, který jsem se naučil skrze Evangelizační Explozi a je to vlastně podobenství, že Bůh je spravedlivý a milostivý zároveň. Začal jsem příběh předčítat 4 mužům a pak rozebírat, co to podobenství znamená. K mému překvapení se k nám začali scházet lidé, až zástup posluchačů vyrostl na zhruba 70 mužů, žen a dětí. Zopakoval jsem tedy příběh znovu, aby ho slyšeli všichni a porozuměli, že Kristus je ten kapitán, který byl potrestán za náš hřích. On podstoupil hroznou bolest z lásky k nám. Na nás je reagovat – činit pokání, věřit v Krista a následovat ho.

Toto byla moje první zkušenost s veřejnou evangelizací na Papui. Jak jsem rád, že jsem tady! Pán mě takto povzbudil sdílet evangelium a biblické příběhy. Běda mně pokud to nebudu dělat!

„Konečně zase nějaký jednoduchý, bezproblémový verš,“ pomyslel jsem si, když jsme při překladu příběhu o uzdravení člověka postiženého dnou došli až k verši 9 ze druhé kapitoly Markova evangelia: „Vstaň, vezmi své lože a choď!“

Bez dlouhého přemýšlení jsme přeložili „lože“ slovem „ode“, neboť takto nazývají Igbiraové, žijící v Nigérii, své místo na spaní. Když jsme však jednou měli možnost takovou „ode“ vidět, začaly v nás vrtat pochybnosti o správnosti naší volby. Jedná se totiž o pouhé vyvýšení podlahy udusané z hlíny. Touto podnoží není vůbec možné hýbat, navíc by byla pro přenos příliš těžká. Ježíš tedy nemohl přikázat nemocnému, aby vzal svou „ode“ a šel domů, tento překlad by vedl k nepochopení jinak zcela jasného textu.

Zkusili jsme tedy použít slovo „iveedi“, kterým Igbiraové označují importované postele s kovovým rámem. „Vezmi svou „iveedi“ a běž domů,“ jak jim to asi bude znít? Když jsme vyjádření prověřovali, zeptal se náš posluchač velmi překvapeně: „Oni už tehdy měli takové moderní postele?“ Tedy i z angličtiny odvozené slovo se ukázalo jako nevhodné, protože není dost všeobecné. Označuje totiž kovovou konstrukci postele dovážené z Japonska.

Nezbylo nám tedy nic jiného než typicky africký výraz „uvene“ (žíněnka, rohož). Konečná, precizně formulovaná verze tedy zněla: „Sroluj svou rohož a běž domů!“ Tímto byl pro nás problém vyřešen, pro Igbiray však zdaleka ne. Jednoho dne jsme totiž zpozorovali na tváři muže, který tento příběh slyšel poprvé, údiv. Na mé následné otázky odpověděl: „Je to opravdu zázrak, že se rohož neprotrhla, když na ní tito čtyři muži nesli svého nemocného přítele a pak ho spouštěli přes otvor ve střeše.“ Rohož slouží ke spaní, ale k transportu raněných je příliš slabá. Kdyby tedy v textu zůstalo slovo „uvene“, považovalo by mnoho Igbiraů za zázrak, že se rohož neprotrhla. Takto by byla odvedena pozornost od skutečného zázraku uzdravení. Museli jsme tedy dál pátrat po vhodném výrazu pro slovo „lože“.

Teprve po měsících jsme narazili na slovo „odooro“, které může být přeloženo jako „nosítka“. Vyrábí se ze starých zbytků látek a hadrů a poté je připevněna na dvě tyče. Takto je možné ve dvou nebo ve čtyřech nemocného pohodlně přenést. Mohli jsme si tedy oddechnout. Nahradili jsme slovo „rohož“ výrazem „nosítka“ a byli jsme rádi, že uzdraveného konečně můžeme poslat domů: „Sroluj svá nosítka a běž domů!“

Jednoho dne nám však byla dána otázka: „Proč si musel ten muž nosítka svinout a odnést zpět domů?“ „No a co dělá rozumný člověk s takovými nosítky?“ zeptal jsem se na oplátku. „To je přece jasné, staré hadry se vyhodí pryč,“ poučili mne. V textu tedy muselo dojít k další změně.

Nyní tedy zní Ježíšova výpověď v Matouši 9 a v Markovi 2 v jazyce Igbiraů takto: „Vstaň, vezmi svá nosítka a pak běž domů!“ Z výpovědi se dá usoudit, že staré hadry nezůstaly ležet v cizím domě, ale není zde ani jednoznačně řečeno, co se s nimi stalo. Nyní tedy Igbiraové chápou text přesně tak, jak ho vnímali čtenáři původního Markova a Matoušova evangelia v řečtině.

Hans J. Scholz, Nigérie

Při překladu z jednoho jazyka do druhého přinášejí zvláštní druh obtíží idiomy, to znamená obrazná vyjádření (např. „Ztrácel půdu pod nohama.“ nebo „Je chudý jako kostelní myš.“) Význam těchto vyjádření nevyplývá ze spojení jednotlivých slov a přirovnání nemají v zásadě nic společného s tím, co výraz v doslovném překladu znamená. Význam je většinou pevně stanoven a zakládá se na srovnání s nějakým procesem z každodenního života. U většiny idiomů tedy není možný doslovný překlad.

Stejně jako biblické jazyky, řečtina a hebrejština, jsou i africké jazyky na tyto výrazy bohaté. Překladatelé musí tedy často obrazná vyjádření nacházející se v Bibli vyjádřit jinými slovy. Někdy také použijí idiomy tam, kde se v původním textu vůbec nevyskytují.

V jazyce Ngyemboon nenajdeme žádné jednoduché slovo pro víru. Místo toho narazíme na zcela neobvyklý výraz „obrátit se k někomu zády a dát mu jednu“, který se zakládá na, pro nás velmi neobvyklém, způsobu morálky lidí národa Ngyemboon. Je zde totiž zcela běžné, že se k sobě lidé, pro dosažení osobních výhod, chovají lstivě a podvádějí se, přátele a příbuzné nevyjímaje. Když ale člověk o někom řekne, že se k němu může otočit zády bez obav z toho, že by to daná osoba využila k nějakému podvodu, vyjadřuje hlubokou důvěru k této osobě. Je tedy pochopitelné, že jsme tento výraz vybrali pro překlad biblického slova „víra“. Pán Ježíš chce pro nás vždy jen to nejlepší, můžeme se k němu skutečně bez obav otočit zády a spolehnout se na to, že on zůstane věrný.

Stephen Anderson, Kamerun

Pátrání patří k úkolům, které každému překladateli Bible pořádně zamotají hlavu.

V této souvislosti možná stojí za zmínku, že i pravý opak může být problém. Někdy totiž daný jazyk nabízí více možností, než je překladateli libo. Tak například v jazyce Kulung v Nepálu nemůžeme jednoduše říci, že někdo „přichází“. Kulungové mají pro tento proces hned tří různé výrazy. Rozlišují, zda někdo přišel z výše do níže položeného místa, zdola nahoru nebo zda se pohyboval ve stejné úrovni. Překladatel se musí pokaždé, když narazí na slovo „přijít“, podívat do biblického atlasu na polohu jednotlivých území, městeček a vesnic. Překladatel, který pracoval na překladu Nového Zákona pro národ Kagajan na Filipínách, se dostal až k příběhu o Petrově rybaření (Lukáš 5) a zjistil, že tento jazyk má až deset slov pro různé druhy lodí. Nezbývalo mu tedy nic jiného, než jít se svými pomocníky na pláž a podle biblického lexikonu porovnávat, který typ lodí používaných Kagajany odpovídá nejvíce lodím používaným na Genezaretském jezeře. Nakonec skutečně našli jeden velmi podobný typ lodě a toto slovo vybrali pro překlad. V závěru tohoto podobenství se ještě říká, že rybáři vytáhli své loďky na břeh. Kagajanové mají pro tuto činnost dva výrazy. Pokud chtějí vytáhnout loď pouze na chvíli zvolí jiný výraz, než když chtějí zabezpečit loď na celou noc. V překladu bylo s ohledem na kontext použito druhého výrazu, neboť tito čtyři rybáři chtěli nyní následovat Ježíše.

Práce překladatele není jistě lehká, pomyslíme-li na všechny problémy se slovy, ale na druhé straně není nudná!

Hledá se slovo pro „hřích“

Jela jsem překládat biblické příběhy. Nejdřív jsem pracovala společně s Pedrinhem na překladu Starého Zákona a pak přišly na řadu příběhy ze života Ježíše Krista. Pedrinha tyto příběhy velmi zajímaly. Když jsme hovořili o narození Pána Ježíše, potom o zázracích, které činil, a konečně o jeho smrti, nemohl to Pedrinho vůbec pochopit. Ptal se: „Proč musel Ježíš zemřít, když to byl takový dobrý muž?“ V té době jsem ještě v jazyce Kaingáng neznala slovo pro hřích, nedovedla jsem mu proto vysvětlit, proč Ježíš za nás zemřel. Také výraz pro „zemřel na našem místě“ jsem zatím nenalezla. Zkoušela jsem to tedy nejprve s portugalštinou. „Co znamená pecado (hřích)?“ ptala jsem se. „To je přece něco špatného,“ odpověděli někteří. Ale nemoc je také „špatná“, a přece to není žádný hřích. Jiní zase tvrdili: „To je stejné, jako když někdo neposlouchá svou matku.“ Další říkali: „To je, když se člověk opije.“ Nikdo z nich však nedokázal výraz pro „hřích“ v jazyce Kaingang vystihnout. Pedrinho se mi snažil všelijak pomoci. Jednoho dne mi sdělil: „Konečně vím, co potřebuješ. Je to slovo ‘to én’.“ „A co to znamená?“ Vysvětlil mi, že to vyjadřuje velmi silnou žádost . Nebylo to sice stále ještě pravé slovo, které jsem potřebovala, ale každopádně mi to pomohlo – právě onen výraz mi scházel, abych přeložila desáté přikázání. Ostatní přikázání jsme už měli „hotova“.

Nakonec jsme tedy mohli napsat: „Nepožádáš domu bližního svého, ani jeho manželky, ani jeho osla, ani ničeho, co patří tvému bližnímu.“ Další den jsme všechno ještě přepracovali, a když jsme byli s prací hotovi, položil mi Pedrinho otázku: „Řekni mi, zda tento verš znamená, že Boží Slovo porušujeme už tehdy, když toužíme po něčem, co patří našemu bližnímu?“ Musela jsem nad jeho otázkou zajásat. Porušovat Boží Slovo, to byl ten výraz, který jsem tak dlouho hledala. Jednou jsem toto slovo sice už slyšela, ale ve smyslu „když někdo poruší slovo úředníka.“ Pro toho, kdo se platným zákonům nepodřídí, to má poměrně těžké následky. Člověk se dostane přinejmenším na pár dní do vězení. Výraz „lámat Boží Slovo“ znamená pro Indiány v prvé řadě to, že Bůh je osoba. Tato skutečnost není v jejich náboženství zakotvena. Ani to, že Bůh mluví, že můžeme na Jeho slovo reagovat a že ho musíme poslouchat. Z tohoto důvodu také nechápali, že někteří poslušni nejsou, což s sebou přináší určité důsledky. Nyní jsem konečně mohla Pedrinhovi vysvětlit, proč Ježíš zemřel, a on tomu porozuměl.

Ursula Wiesmannová, Brazílie /Afrika

Jak přeložit pro indiány z pralesa pojem „poušť“? A co teprve se slovem „sníh“? Kde vzít v jazycích lidí z Nové Guineje označení pro jim neznámá zvířata, jako jsou velbloudi, mezci nebo lvi? Jakým způsobem přiblížit původním obyvatelům Austrálie, kteří stavějí své chatrče pouze z větví, stavby jako například městské hradby, paláce nebo chrámy?

Tyto a jim podobné otázky patří k nejtěžším problémům každého překladatele. Bible přece není pouhou učebnicí křesťanské víry, nýbrž se z velké části skládá z vyprávění o různých lidech a jejich zážitcích a zkušenostech. Tato vyprávění nás zavedou do konkrétního období v dějinách, do krajin a měst s určitým kulturním a zeměpisným pozadím, které je charakteristické pouze na tom místě a v té době. To se také samozřejmě odráží v jazykovém složení Bible. Objevují se zde termíny, které jsou pro národy žijící v jiných podmínkách zcela cizí. Týká se to i nás Středoevropanů. S některými věcmi, které byly typické pro Židy v době Ježíše Krista, se u nás dnes už vůbec nesetkáme. Stačí pomyslet na stany a vybavení domácností beduínů, na přístroje a hudební nástroje v chrámu nebo na zemědělství té doby. Velkou výhodou je , že jsme se v hodinách historie dověděli prostřednictvím historických knih, filmů a celé řady biblických komentářů mnoho informací o této době, což nám pomáhá pochopit biblickou zvěst. Tíha problému však narůstá u národů žijících daleko od civilizace, které mají jen málo informací o okolním světě a vůbec neznají historické podmínky v Palestině. Jejich řeč je postačující k vyjádření věcí jejich vlastního světa a zkušeností, ale pro neznámé oblasti jim jednoduše někdy chybí slova. To však vůbec neznamená, že je překlad do těchto jazyků nemožný, ani to, že je tento jazyk primitivní a omezený. Každopádně však tato skutečnost vede k tomu, že se překladatel neobejde bez velké dávky citu, fantazie a dobrých spolupracovníků z řad domorodců, aby mohl tyto „díry“ daného jazyka vyplnit.

Velkou výhodou je přitom schopnost každého jazyka přijímat neomezené množství nových výrazů. Zkusme se jen zamyslet nad tím, kolik nových výrazů se v posledních padesáti letech objevilo v češtině a kolik z nich naopak zaniklo. Také naše překlady Bible velmi obohatily slovní zásobu českého jazyka (např. o slovo „evangelium“, které je pro křesťany tak důležité). Obdobné to může být i v jiných jazycích.

Jakým způsobem překladatel nová slova vytváří? Někdy musí skutečně vymyslet nové výrazy, a to většinou skládáním známých slov. Tak například v jednom mexickém jazyce chyběl přesný výraz pro slovo „učedníci“, a proto byli označeni jako „napodobitelé učitele“. V jiném mexickém jazyce byl pro slovo „prorok“ vytvořen výraz „ten, který říká Boží věci“. Příslušníci indiánského kmene Chol zase neznali kola a vůz, proto byl pro vůz prosazen popis „bedna s dvěma kulatými chodidly.“

Poměrně často je také možné použít místo chybějícího slova nějaké všeobecné pojmenování, které plní funkci požadovaného výrazu. V jazycích, které neznají označení pro osla, mezka a velblouda, se jednoduše použije nadřazený výraz „tažná zvířata“. Čtenář sice z tohoto výrazu nepochopí, jak takový osel vypadá, ale to není většinou pro pochopení příběhu nutné. Kdybychom se pokoušeli vysvětlit, co je osel, byl by překlad velmi obšírný a zdlouhavý a odváděl by tak čtenáře od vlastního smyslu příběhu. Stejným způsobem bylo nahrazeno v jednom jazyce Nové Guineje chybějící slovo pro „chléb“ slovem „pokrm“ nebo v jazyce indiánů kmene Hopi slovo „víno“ slovem „kvašená šťáva“.

V některých případech však tento nadřazený výraz nestačí pro objasnění textových souvislostí. Potom je opravdu nutné objasnit, o co se vlastně jedná. Čtenář se přitom většinou soustředí na funkci daného objektu, méně pak na vnější vzhled.

Národ Wantoat žijící v pralesích Nové Guineje vůbec nevěděl, co je poušť.   V překladu byl tedy použit opis „místo, kde nikdo nebydlí“. Indiáni kmene Miche  zase neznají plavbu po moři a neměli žádný výraz pro „kotvu“. Text nacházející se ve Skutcích, kde se hovoří o ztroskotání apoštola Pavla (Skutky 27,29), byl přeložen následovně: „vyhodili železný hák, který loď zastavil“. Stejně se postupovalo i v jazyce mexických Huixtéků při překladu slova „lis“. Překlad zní: „…udělal díru ve skále, do které mohl vymačkávat šťávu z vinné révy.“

Někdy se také nabízí možnost nahradit chybějící slovo pomocí nějakého předmětu, který lidé znají. Již Luther využíval ve svých překladech této techniky. Při překladu například narazil na řečík terebintový, druh stromu, který byl v Německu neznámý. Národy žijící na území Palestiny pěstovaly tyto stromy nejraději u svých svatyní. Luther se nepokoušel objasnit vzhled tohoto stromu, ale nahradil ho velmi známým dubem, který byl germánskými národy považován za posvátný. V některých oblastech Mexika neznají lišky. Místo nich bylo v překladu pro zde žijící kmen Mazahua použito slovo kojoti, protože se zde hojně vyskytují. Příslušníci kmene Karibu zase nepoužívají při obdělávání půdy pluh, ale pouze motyku. Z tohoto důvodu byl úsek z Lukášova evangelia 9,62: „kdo položí ruku na pluh“ pozměněn takto: „kdo udělá motykou brázdu“.

Používání náhradních výrazů má však své hranice. Velmi důležitou zásadou při překladu Bible je nesnažit se smazat historický odstup mezi obdobím vzniku Bible a časem i prostředím, ve kterém žije národ, pro který je Bible překládána. Nepřípustné by například bylo nahradit chybějící výraz pro pluh tažený osly slovem traktor. Při jízdě traktorem se sice také nesmí ohlížet zpět, to znamená, že smysl tohoto textu by byl zachován, ale v době Ježíše Krista nebyly žádné traktory. V Bibli se také nacházejí určité klíčové výrazy spojené s životem a utrpením Ježíše Krista, které v žádném případě nahradit nemůžeme. Když třeba Jan Křtitel poukazuje na Ježíše Krista jako na Božího beránka, potom zde nemůžeme udělat z beránka jakékoli jiné zvíře, protože s beránkem se pojí představa o zástupné oběti Ježíše Krista. Samozřejmě je možné zdůraznit, že se jedná o náhradní výraz. Daný výraz jednoduše označíme jako přirovnání. Stejně bylo v jazyce národa Otomi v Mexiku nahrazeno slovo „víno“ místně rozšířeným nápojem „pulque“, což je kvašená šťáva jednoho druhu kaktusu, a v překladu je uvedeno „nápoj podobný pulque“.

U většiny překladů však také narazíme na výrazy, pro které není žádná z těchto možností uspokojujícím řešením. Potom nezbývá než převzít do daného jazyka odpovídající řecké nebo hebrejské slovo, nutné jsou přitom někdy menší úpravy. V Lutherově překladu najdeme také několik obdobných příkladů. Pro typicky židovské výrazy, jako jsou „farizeové“, „saduceové“, „levité“, „pascha“ nebo „sabat“, nenašel v němčině odpovídající výrazy. V těchto případech upustil od překladu a doufal, že tato neznámá slova budou aspoň částečně pochopena prostřednictvím kontextu   biblické zvěsti, vyučování a výkladu Bible. Mezitím se však stala součástí naší slovní zásoby. Stejně tomu je i u jiných jazyků. Takovéto převzaté slovo je také možné objasnit pomocí různých vysvětlivek a odkazů. V jazyce kmene Zapotéků bylo například cizí slovo „levita“ doplněno následujícím odkazem: „židé, kteří sloužili v chrámu a byli nazváni levité“. Toto vysvětlení určitě neobsahuje všechny zvláštnosti této židovské instituce, ale Zapotékové získají aspoň částečnou představu o jejich funkci.

Měl bych ještě vzpomenout jednu metodu, která je někdy pro překladatele velmi efektivním pomocníkem. Jsou to obrázky v textu. Dobré ilustrace mohou ve velké míře přispět k pochopení neznámých výrazů. Avšak ne všechny obrázky, které se nám zdají hezké, jsou použitelné i pro jiné národy. Národy, do jejichž kultury byly knihy zavedeny teprve nedávno, se musí nejprve naučit obrázky „číst“. V těchto případech není ani tak důležitý umělecký dojem, jako spíše jasné a snadno pochopitelné znázornění neznámých objektů. Někdy nám teprve testy s domorodci objasní, zda mají obrázky opravdu žádaný účinek.

„Neboť tak Bůh miloval svět, že poslal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný.“ Kterým biblickým veršem než tímto z Janova evangelia 3,16 se dá nejlépe vyjádřit obsah evangelia? Pro Richarda Hohulina, který překládá Bibli pro národ Antipolo Ifugao na Filipínách, je to jeden z důvodů, aby si dal na překladu tohoto verše zvlášť záležet. Jeho snahou není pouze co nejvěrnější překlad onoho textu, ale i takové vyjádření, aby příslušníci národa Ifugao skutečně pochopili plný význam zmíněného verše a mohli na něm postavit svou víru.

Jestliže si pročítáme tento verš, nevyskytnou se žádné zvláštní potíže. Na starém kralickém překladu nás může zmást nanejvýš slovo „jednorozeného“, protože dnes již víme, že neodpovídá původnímu smyslu. Pro větší srozumitelnost používají moderní překlady místo tohoto výrazu slovo „jediného“. Nahlédněme nyní překladateli přes rameno a sledujme jeho pokusy o vyjádření slov evangelia v jazyce Ifugao.

První problém představuje slovo „Bůh“. Nějaký všeobecně platný výraz se v tomto jazyce nevyskytuje, a už vůbec ne slovo pro označení Boha Židů a křesťanů. Národ Ifugao ctí více bohů, nejdůležitější z nich je Megnengan. Je všemocný a dobrý;    stvořil všechny věci a žije věčně. Tímto jistě nejde vyjádřit všechno, co se dá o Bohu říci, ale toto slovo je založeno na představách národa Ifugao o Bohu. Stejně tak použili tvůrci Nového Zákona řecké slovo „theos“, které se používalo pro označení řeckých bohů. To, jaký Bůh ve skutečnosti je, může čtenář poznat skrze další studium Bible a vlastní zkušenosti.

Dále překladatel narazí na slovo „miloval“. Také v jazyce Antipolo Ifugao se vyskytuje termín pro „milovat“, ale je mnohem všeobecnější než řecký výraz. Používá se, když někdo po něčem touží, přeje si to, má to rád nebo to miluje. Když se tento výraz vztahuje na nějakou osobu, znamená většinou „milovat“ v pravém slova smyslu. Tento text však říká, že Bůh miloval „svět“. Příslušníci národa Ifugao by si pak mysleli, že Bůh po zemi tak toužil, že za ní vydal svého syna. To samozřejmě není smysl verše. Jan zde nemyslí na fyzikální podstatu země, ale na celé lidstvo na zemi, které si Bůh zamiloval. Proto je nutné, aby překladatel doplnil tuto větu o dovětek „všechny lidi na zemi“ a přiblížil tak národu Ifugao, oč zde vlastně jde.

Nyní nám ještě schází slůvko „tak“. Současná čeština by spíše použila výrazu „velmi“. V jazyce Ifugao odpovídající slovo nenajdeme. Místo něho překladatel našel předponu „naka“, která se připojuje ke slovesu. Vyjadřuje něco podobného jako: Bůh miluje velmi silně, jeho láska přesahuje naše očekávání. Skrze připojení této přípony se podařilo vyjádřit pravý smysl tohoto výroku.

Obtížná se zdá být i výpověď, že Bůh dal svého „syna“. I zde chybí odpovídající slovo; národ Ifugao zná pouze všeobecné označení „dítě“. Je možné verš doplnit následovně: „Dítě, byl to chlapec.“ Ale to by byl velmi těžkopádný a nepřirozený způsob vyjádření. Kromě toho by čtenáři mohli ve zdůraznění mužského pohlaví vidět přílišný poukaz na to, že Bůh poslal chlapce, nikoli děvče. Překladatel tedy zůstal raději u slova dítě. Mohl také vycházet z toho, že na mnoha dalších místech evangelia je jasné, že se jednalo o chlapce.

No a nakonec ještě zbývá vyjádření, že „dal“ svého syna. To by Ifugaové nikdy neřekli, slovo „dát“ používají totiž pouze ve spojení s věcmi. Lidé se podle jejich názoru „nedávají“. Také na to musí brát překladatel ohled. Místo toho bylo nakonec použito slovo „poslal“.

Avšak i při výrazu „nezahynul“ se překladatel pozastavil. Ifugaové sice znají výraz pro „ztratit“, ale ten v sobě nezahrnuje požadovaný smysl novozákonního výrazu „zajít, zahynout“. Tamní lidé nemají ani výraz pro věčný trest nebo peklo. Podle svého tradičního náboženství věří, že se člověk po smrti dostává do podzemního světa a tam dále existuje jako duchovní bytost. Není to však chápáno jako trest, ale jako osud všech lidí. Překladatel však přesto vychází z jejich představ a pokouší se objasnit, že za biblickým pojetím se skrývá něco strašného, vyvolávajícího v nás obavy. Výsledkem jeho pokusu je celá věta, popisující jedno slovo: „Budete daleko od Boha v temném podzemním světě.“ Potom v něm však začaly hlodat pochybnosti, zda se příliš neodchýlil od původního textu. Jaká další možnost se mu ale nabízela? Konečně nechtěl u těchto lidí vyvolat představu, že Pán Ježíš přišel jenom proto, aby je zachránil před zblouděním v pralese, ze kterého není návratu!

Poslední obtíž spočívá ve slově „věčný život“. Pro slovo „věčný“ se dá použít        ifugaoský výraz „nekonečný“. Kdybychom se s tím spokojili, mohlo by dojít k nepochopení. Ifugaové by v tom viděli buď svou tradiční představu o pokračování lidské existence v říši mrtvých nebo nekonečný život bez toho, aniž by člověk umřel. Obojí vůbec nezachycuje pravý význam tohoto výrazu. Proto je i zde nutno vyjádřit opisem, o co se vlastně jedná: „Bůh vám dá druhý život, který nikdy neskončí.“

Jeden jediný verš – a jaká spousta otázek a problémů! Je jasné, že překlad Bible pro přírodní národ, jakým jsou Antipolo-Ifugaové, není ničím jednoduchým. Vyžaduje to dobré jazykové znalosti, velkou dávku jazykového citu a také odvahy jít za hranice klasického doslovného překladu a vyjádřit tak co nejpřesněji význam původního textu. Každopádně to stojí za námahu, neboť nyní mohou také příslušníci národa Antipolo Ifugao slyšet a pochopit ve svém jazyce známá slova: „Protože Meknengan tak moc miloval všechny lidi na zemi, poslal své jediné dítě, aby všichni lidé, kteří v něho věří a poslouchají ho, nebyli daleko od Boha v temném podzemí, ale aby jim byl dán od Boha druhý život, který nikdy neskončí.“

Richard Hohulin, Filipiny