Nepřekvapilo mě, že se Emilio divil, když uslyšel, jak ho někdo volá. Byla už noc a když se venku někdo procházel po setmění, psi štěkali – vždy a bez výjimky. Neštěkali na vetřelce, pouze pokud těmi vetřelci byli duchové. Nějakým způsobem je psi poznali a s tichým kňučením zalezli pod domy, s ocasy staženými mezi nohama.

Nikdo neprošel za tmy celou vesnicí, aniž by přitom neměl psí hudební doprovod. Až do chvíle, kdy se to podařilo mně.

Steven, který měl tehdy osm měsíců, si užíval svobody, kterou mu poskytovalo jeho chodítko – sedátko na kolečkách, ve kterém létal kolem po podlaze. Vždycky jsme dávali pozor, aby závora na provizorní brance nahoře na schodišti byla zavřená, ale tehdy jí nechalo otevřenou dítě kolegů, kteří nás navštívili. Takovou příležitost k průzkumu nemohl Steven nechat bez povšimnutí.

Zjistili jsme to až ve chvíli, kdy jsme uslyšeli křik, jak padal dolů ze schodů, a hroznou ránu, jak se dole praštil hlavou o betonový schod. U levého spánku mu okamžitě vyrostla obří boule.

            Celé odpoledne jsme ho pozorně sledovali a vypadalo to, že se boule trochu zmenšuje. Po setmění mu ale začala rychle stoupat teplota. Za chvíli dosáhla 40°C. Dali jsme mu aspirin, chladili ho studenou vodou a modlili jsme se za něj.

            Kolem desáté hodiny večer už jsme se o něj začali opravdu strachovat. Teplota mu neklesala a očividně se trápil bolestí. Když jsme se modlili, napadlo mě Emiliovo jméno a řekl jsem Judith: „Co kdybych šel za Emiliem a poprosil ho, aby se taky modlil?“

„Dobrý nápad,“ odpověděla.

Náš dům stál kousek od spodního okraje vesnice, zatímco ten jeho se nacházel na jejím horním konci, což za denního světla představovalo asi pětiminutovou procházku. Tou dobou už byla černočerná tma. S baterkou v ruce jsem celý nervózní vyrazil. Opatrně jsem klopýtal po cestě a čekal, kdy začne první ze stovky psů všechny budit. V noci nikdo nevycházel ven, protože po setmění byli duchové velmi aktivní. Až mě psi uslyší, o čemž jsem vůbec nepochyboval, začnou štěkat a všechny tím vyděsí. Modlil jsem se proto: „Pane, nechci všechny probudit. Prosím, ať jsou psi zticha. Prosím, ať ti štěkající psi mlčí!“

Nejhlasitější zvuk, který jsem slyšel, pokud nepočítám své vlastní kroky, byl můj dech. Prošel jsem kolem Charsinova domu, ve kterém byl ten nejzuřivější pes z celé vesnice, ale neozvalo se ani zavrčení. Byl jsem v naprostém úžasu.

Zmateně jsem posvítil kolem sebe baterkou. Psi měli zvednuté hlavy a čmuchali ve všech směrech; někteří z nich stáli na verandách, jiní na zemi. Nevydali ale ani hlásku.

Konečně jsem se dostal k Emiliovu domu. Když jsem dorazil ke schodům vedoucím dovnitř a přede mnou se vynořil jeho pes, začalo mi srdce bít jako o závod. Čekal jsem, že v tu chvíli se rozpoutá peklo. Místo toho si potichu sednul na rohožku a zíral na mě.

Nechápal jsem, co se děje. Chtělo se mi křičet: „No tak! Co se to s tebou děje? Měl bys chránit Emilia a jeho rodinu! Měl bys štěkat!“ Pak jsem si uvědomil, že Bůh vyslyšel mé modlitby a všechny psy té noci umlčel!

Zavolal jsem na Emilia, který se vzbudil a divil se, že venku slyší nějaký hlas. Jako první ho napadlo: „Proč náš pes neštěká? To na mě musí volat nějaký duch!“

Znovu jsem zakřičel: „Emilio! To jsem já, Bruce! Potřebuji tvou pomoc.“

Pak poznal, že je to můj hlas, opatrně otevřel dveře a zjevně se mu ulevilo. Pozval mě dovnitř a zeptal se: „Co se děje?“ Pověděl jsem mu o Stevenově horečce a poprosil ho, jestli by se za něj nemohl pomodlit. I když mi přišlo trochu divné, že se ho ptám, protože nikdy nenaznačil, že by byl věřící, nepřekvapilo mě, když souhlasil. Ani se nepodivoval nad tím, proč jsem s prosbou, aby se modlil, přišel zrovna za ním.

            Po cestě zpátky domů stále nikdo neštěkal, ale zaslechl jsem tichounké vrčení Charsinova psa.

Ve dvě hodiny ráno najednou poklesla Stevenovi horečka a záhy usnul. My všichni ostatní také.

Později toho dne jsme se doslechli o důsledcích mého nočního dobrodružství. Dozvěděla se o něm celá vesnice. Všichni žasli nad tím, že psi nijak nereagovali.

Nás nejvíc ohromilo, co nám Emilio řekl, když se za námi to odpoledne zastavil: „To, že jsi včera v noci prošel celou vesnicí a ani jeden pes nezaštěkal, dokonce ani ten můj, mě tak zaujalo, že jsem si začal číst Bibli a modlil jsem se za Stevena až do dvou do rána. Potom mi přišlo, že můžu jít spát.“

Úryvek z knihy “Káva na terase”