Jak poznám, jestli jsem povolán vyjít na misijní pole?
Jak mohu podporovat misionáře vycházející z mého společenství?
Na tyto otázky – a mnohé další – hledají ve své knize odpovědi autoři, kteří sami mají s misií bohaté praktické zkušenosti.
Kniha přináší nejen historický nástin podob a proměn misie v průběhu dějin církve, ale také seznamuje s tím, čím misionáři v praxi procházejí a jak je může církev podpořit. To vše doplňují výpovědi českých a slovenských misionářů působících na různých místech světa.
Kniha je k dostání na stránkách KMS Praha https://kmspraha.cz/knihkupectvi/detail/z-ceska-az-na-konec-sveta
Poté, co Hospodin stvořil několik věcí z ničeho, vytvořil další z prvků, které už měl k dispozici. Na jeho příkaz země vydala rozmanité druhy polních zvířat a nebeské ptactvo. Z prachu země stvořil muže. A z muže utvořil ženu.
Folopské ženy nemají snadný život. Jsou to ony, kdo nesou nejtěžší břemena této společnosti. Celé dny obdělávají svá políčka, kde vykonávají všechny práce s tím spojené. Večer vlečou zemědělské produkty domů, sehnuté pod tíhou svých provázkových vaků, které si upevňují na čelo a nesou na zádech. S touto zátěží jdou třeba hodinu příkrým a kluzkým terénem. Jejich náklad jim nedovoluje hýbat hlavou do stran – mohou se pouze dívat nahoru a dolů. Kromě tohoto břemena však mohou ještě domů nést na hlavě otep roští nebo dítě, které si dají do jiného vaku na břicho.
Není nic neobvyklého, uvidíte-li nějakou drobnou ženu, co neváží ani padesát kilogramů, jak kráčí horskou stezkou vzhůru s padesátikilovým nákladem. Je silná a ví to. Možná, že je toho všeho na ni příliš, ale pro to se narodila. Nebude si stěžovat, alespoň ne nahlas.
Ve svém obydlí pak vaří pro svou rodinu. Folopové sní obrovské množství jídla, mají-li ho k dispozici. Ženy často trpí nedostatkem proteinů. Poněvadž nechodí na lov, většinou dostanou pouze krysy a hmyz. Než k Folopům proniklo křesťanství, existovala četná tabu, která ženám zapovídala jíst maso. Pracující člověk vyžaduje obrovské množství brambor a listové zeleniny. Taková skladba potravy způsobuje rozšíření střev a „nafouknutí“ břicha. Proto mnohdy při pohledu na ženu nepoznáte, je-li těhotná či nikoli.
Žena nosí břemena a rodí děti. Tělo, které dostala, není pro ni, ale také pro jejího manžela, pro děti, které se drží její sukně, a její maličké, jež má u prsu.
Mimo to je postavení žen ve folopské společnosti velmi nízké a ony si to dobře uvědomují. Přes svou tělesnou sílu jsou sociálně bezmocné, alespoň ve srovnání s muži. Dokonce i v legendách jsou vždy v nevýhodě. Když manželé nemají děti, vždycky na tom nese vinu žena.
Folopové tradičně měli určité pochybnosti o tom, jestli je žena stejný živočišný druh jako muž. Přichází sice na svět stejným způsobem jako muž, to ano, ale odkud se vlastně vzala? Jak došlo k tomu, že se ženy v tolika směrech tak liší od mužů?
Když jsme překládali Genesis, pro Folopy to znamenalo „zjevení“. Pracovali jsme na 2. kapitole. Bůh stvořil všechny věci a systémy tak, aby fungovaly. Než skončil, založil zahradu, kde rostly stromy a tekly řeky a kde bylo všechno dobré pro žaludek a krásné na pohled. Do ní postavil muže, kterého vytvořil, aby ji obdělával. Ale ještě předtím, než muž začal pracovat, si Bůh uvědomil, že ještě něco chybí, a tak řekl: „Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou.“
A už jsme se dostali k otázce původu žen.
Bůh způsobil, že první člověk usnul velmi hlubokým spánkem. Pro Folopy je to přijatelný začátek čehokoli. Sny pro ně nejsou jenom nějakým nočním filmovým představením. Tito lidé vědí, že během spánku se tyto věci dějí. V Genesis 2 pochopitelně není o snech ani zmínka, ale když se Adam probudil, okolnosti se změnily. Už nebyl sám. Teď tu byli dva – a možná cítil bolest v boku. Přeložili jsme:
A Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu a přivedl ji k němu. Člověk zvolal: „Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla! Ať muženou se nazývá, vždyť z muže vzata jest“ (Genesis 2,22-23).
Pomalu jsme se tím vším prokousávali, jeden pojem po druhém. Potom jsem to celé přečetl, abych zjistil, jestli to dává smysl. Dávalo – a mnohem větší, než jsem mohl pochopit.
Hapele a Isa se pohodlně opřeli a dívali se na mne.
„Jé,“ řekl Isa, „takže ženy byly stvořeny z mužů.“
Přikývl jsem.
„Kost z mých kostí a tělo z mého těla. Vznikla z muže. Povstala z jeho spánku. Bůh ji utvořil z mužova žebra a od té doby mu stojí po boku.“
Hapele se naklonil dopředu a prohlásil: „Potom platí, že beté ženy je muž.“ Přisvědčil jsem, i když jsem netušil, jaký to bude pro Folopy závažný objev.
*
Sotva se po vesnici rozneslo, co Písmo říká o této záležitosti, začalo se mezi Folopy dít něco nového. Ženy postupně získávaly u mužů větší respekt. Právě byla zaseta semínka, díky nimž ženy nabyly novou důstojnost. Tak jako židovsko-křesťanská etika vždycky vyzvedla roli a postavení žen, když se uvedla do praxe, totéž se opakovalo právě zde mezi Folopy.
Genesis 2 jim objasnila, že ženy nepředstavují nějakou jinou rasu, ale že je Bůh stvořil z muže, z jeho masa a kostí, jako rovnocenné bytosti.
Beté ženy je muž.
A z toho plyne, že beté ženy je Bůh.
Převzato z knihy Hledání pramene, kterou napsali Neil Anderson a Hyatt Moore.
Když běžela v bouřce domů, šlápla na mokrý, plochý kámen. Druhý den ráno nalezli vesničané z Chuli Bojha jejich těla. Přepadla přes okraj úzké stezky i se svým malým synem a dopadli přímo na skály. Na stejném místě uklouzl o několik let dřív během monzunového období i Baju. Navzdory všemu ale přežil, aby mohl vyprávět tento příběh.
Toho dne se Baju vydal na cestu do Káthmándú. Šel tam za námi, aby nám pár měsíců pomáhal s překladem. Toho rána jemně mžilo a on se stezkou k průsmyku trmácel úplně sám. A pak najednou, zcela bez varování, přeletěl přes okraj. V drsných horách jako tyto jsou takové stezky vyhloubené přímo do příkrých svahů a jsou někdy široké sotva pro jednoho. Když uklouznete a máte štěstí, je pod vámi buď nějaké křoví, nebo stromy, kterých se můžete chytit, nebo horská stěna není až tak moc příkrá. Ve většině případů podél stezky ale žádné stromy nerostou a před pádem na dno, které je patnáct, třicet nebo tři sta a v některých místech i tři tisíce a více metrů pod vámi, vás nic nezachrání. Zdálo se mi, a to docela často, že okraje těchto stezek na sobě mají napsáno smrt.
Pro Bajua to byl nejhorší možný scénář. Stoupající horský hřeben byl po jeho pravé straně a propast byla nalevo, na té straně, kde neměl nohu. V tu chvíli se o své berle pořádně opíral, aby zvládl vystoupat k průsmyku. Když mu levá berle na mokrém kameni uklouzla právě v momentě, kdy se o ni opřel, propadl se přímo přes okraj do prázdna. To je vše, co si z toho pamatoval. Jako zázrakem se ocitl jen o nějakých dva a půl metru níž. Balancoval tam na téměř svislé skalní stěně, zatímco se jednou rukou držel malého keře. Jen co se zorientoval, využil vyčnívajících kamenů a velkých, pevných trsů odolné trávy, aby se vyškrábal zpátky na stezku.
Většina lidí, ne-li všichni, by to brala jako znamení nadcházejícího neštěstí a okamžitě by se otočila a vrátila domů. Zdálo se ale, že Bajua tato událost jen mírně zdržela. Posbíral si své berle a pokračoval směrem k průsmyku. Tenhle odvážný starý voják měl před sebou úkol, který nepočká. Měl pomoci přeložit Boží Slovo do jazyka svého srdce, do jazyka kmene Magar. Když nakonec Baju o den a půl později dorazil do Káthmándú, odhalil tajemství toho, co se stalo. Sotva jsem otevřel vstupní dveře, rovnou na mě vyhrknul: „Zachránili mě Boží andělé!“
Předtím, než se Baju kamkoliv vydal, nikdy se nezapomněl pomodlit, aby mu Bůh seslal anděly, kteří ho na cestě budou chránit a pomáhat mu. Byl si jistý, že tato příhoda je jen ukázkou toho, že přesně to Bůh udělal.
On svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách. Na rukou tě budou nosit . Žalm 91:11-12
Pokud by se v té době Baju zranil nebo zabil, byla by to pro nás nesmírná ztráta. Konečně jsme trochu pokročili a začínali dělat v analyzování spletitých záludností magarské gramatiky a v překladu Nového zákona nějaké pokroky. Jazyk Magarů znal a ovládal velmi dobře a učil se, jak svým rodným jazykem jasně a přesně vyjádřit záludnosti Pavlových epištol.
Tato událost se stala devět let předtím, než se v Arakhale objevil další věřící. Pokud by Baju takovým způsobem zemřel, bylo by to zcela jistě prezentováno jako neschopnost Boha ochránit ho před zlými duchy a kletbami čarodějnic. Kdyby zemřel takovým způsobem, jak by se pak někdo odvážil následovat Ježíše?
Představujeme Vám novou knihu S. Kaczmarczyka – “Věřící vědci“. Určitě jsou Vám známa jména jako Koperník, Galileo Galilei, Pascal, Einstein nebo Jiří Grygar, či John Lennox. Tyto lidi spojuje víra v Boha a v Boží slovo – Bibli.
Peatam byl v úžasu. Byli tu tři šamani, všichni seděli ve stejné místnůstce, všichni pracovali spolu. Taková spolupráce byla tady v horách nevídaná.
Než Peatam a Kumari dorazili do Kumariny vesnice při jedné z pravidelných návštěv, na kterou se vypravovali jednou za dva měsíce, setmělo se. Už před lety se naučili, že jim Bůh chystá netušená setkání. Připravili se tedy na neočekávané. A tak tomu bylo i tentokrát…právě ve chvíli, kdy došli do vesnice.
Než vůbec stačili dojít ke Kumarinu rodnému domu, narazili na dav asi šedesáti lidí. Mačkali se u malých dveří jednoho z domů jako hejno much. Když se vyptali, co se stalo, došlo jim to. Věděli, proč dorazili právě dnes a právě teď.
Peatam a Kumari se vmáčkli a postupovali davem, aby se dostali k úzkým dveřím, a přitom se modlili. Jakmile byli uvnitř, našli tři šamany sedící okolo ohně a každý z nich držel zbytek spálené metly z trávy. Po celý den zapalovali jednu část své metly za druhou a oheň a dým foukali na svou pacientku. Navzdory všem jejich zaklínadlům a mantrám bylo veškeré jejich úsilí marné.
Tou pacientkou byla Kumarina třicetiletá teta. Ona i šamani byli zcela pokryti popelem. Ostatní říkali, že předtím všechno kolem nekontrolovatelně ničila, teď ale před nimi ležela nehybně na zemi. Jeden by řekl, že je mrtvá.
Ne-li vyčerpaní, byli tito šamani určitě frustrovaní, že jsou jejich celodenní snahy bez výsledku. Takže když dorazil Peatam, ihned mu nabídli, aby se podíval, jestli s ní něco nezmůže. On a Kumari na tetu prostě vložili ruce a krátce se pomodlili v Ježíšově jménu. Teta se okamžitě posadila a začala mluvit. Nejen že mluvila, ale byla i naprosto při smyslech. Aby vyzkoušeli, jestli je v pořádku, zeptali se jí ostatní, aby ukázala na Peatama a Kumari, což okamžitě udělala.
Tomu pak, který působením své moci mezi námi může učinit nade všechno víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit… Efezským 3:20
Doslov
Šamani mají schopnost spolupracovat s mocnými spřízněnými duchy a všichni se jich bojí. Mají proto ve svých vesnicích vliv a moc. Protože ze svých obchodů mají značný zisk, často spolu nelítostně soupeří. Peatam se nikdy nedozvěděl, proč se tito tři muži dali dohromady, aby nebohou ženu osvobodili.
Od této chvíle, kdykoliv Peatam ve vesnici zahlédl nějakého šamana, všiml si, že se jim ve tváři objevil vyděšený výraz. Věděli, že není šamanem, ale neuvědomovali si, že k uzdravení došlo Ježíšovou mocí. Předpokládali proto, že musí být boksa, čaroděj. Jaké síly to ale ovládal, když byl schopen bez většího úsilí vykonat tak zázračné uzdravení? Dle jejich náboženského systému bylo zděšení na místě. Předpokládali, že na ně jednoho dne pomocí nějakého mocného démona uvalí kletbu. A oni zešílí a zemřou strašlivou smrtí. Nerozuměli samozřejmě Peatamově touze, aby byli osvobozeni ze svého otroctví a strachu. Nevěděli, že v Ježíšově království Jeho následovníci nepoužívají černou magii a kletby, aby získali moc. Neuvědomovali si, že se nejedná o žádnou soutěž. Neměli ani potuchu o tom, že tak, jako je miluje Bůh, měli by se i oni navzájem milovat a starat jeden o druhého.
Nepřekvapilo mě, že se Emilio divil, když uslyšel, jak ho někdo volá. Byla už noc a když se venku někdo procházel po setmění, psi štěkali – vždy a bez výjimky. Neštěkali na vetřelce, pouze pokud těmi vetřelci byli duchové. Nějakým způsobem je psi poznali a s tichým kňučením zalezli pod domy, s ocasy staženými mezi nohama.
Nikdo neprošel za tmy celou vesnicí, aniž by přitom neměl psí hudební doprovod. Až do chvíle, kdy se to podařilo mně.
Steven, který měl tehdy osm měsíců, si užíval svobody, kterou mu poskytovalo jeho chodítko – sedátko na kolečkách, ve kterém létal kolem po podlaze. Vždycky jsme dávali pozor, aby závora na provizorní brance nahoře na schodišti byla zavřená, ale tehdy jí nechalo otevřenou dítě kolegů, kteří nás navštívili. Takovou příležitost k průzkumu nemohl Steven nechat bez povšimnutí.
Zjistili jsme to až ve chvíli, kdy jsme uslyšeli křik, jak padal dolů ze schodů, a hroznou ránu, jak se dole praštil hlavou o betonový schod. U levého spánku mu okamžitě vyrostla obří boule.
Celé odpoledne jsme ho pozorně sledovali a vypadalo to, že se boule trochu zmenšuje. Po setmění mu ale začala rychle stoupat teplota. Za chvíli dosáhla 40°C. Dali jsme mu aspirin, chladili ho studenou vodou a modlili jsme se za něj.
Kolem desáté hodiny večer už jsme se o něj začali opravdu strachovat. Teplota mu neklesala a očividně se trápil bolestí. Když jsme se modlili, napadlo mě Emiliovo jméno a řekl jsem Judith: „Co kdybych šel za Emiliem a poprosil ho, aby se taky modlil?“
„Dobrý nápad,“ odpověděla.
Náš dům stál kousek od spodního okraje vesnice, zatímco ten jeho se nacházel na jejím horním konci, což za denního světla představovalo asi pětiminutovou procházku. Tou dobou už byla černočerná tma. S baterkou v ruce jsem celý nervózní vyrazil. Opatrně jsem klopýtal po cestě a čekal, kdy začne první ze stovky psů všechny budit. V noci nikdo nevycházel ven, protože po setmění byli duchové velmi aktivní. Až mě psi uslyší, o čemž jsem vůbec nepochyboval, začnou štěkat a všechny tím vyděsí. Modlil jsem se proto: „Pane, nechci všechny probudit. Prosím, ať jsou psi zticha. Prosím, ať ti štěkající psi mlčí!“
Nejhlasitější zvuk, který jsem slyšel, pokud nepočítám své vlastní kroky, byl můj dech. Prošel jsem kolem Charsinova domu, ve kterém byl ten nejzuřivější pes z celé vesnice, ale neozvalo se ani zavrčení. Byl jsem v naprostém úžasu.
Zmateně jsem posvítil kolem sebe baterkou. Psi měli zvednuté hlavy a čmuchali ve všech směrech; někteří z nich stáli na verandách, jiní na zemi. Nevydali ale ani hlásku.
Konečně jsem se dostal k Emiliovu domu. Když jsem dorazil ke schodům vedoucím dovnitř a přede mnou se vynořil jeho pes, začalo mi srdce bít jako o závod. Čekal jsem, že v tu chvíli se rozpoutá peklo. Místo toho si potichu sednul na rohožku a zíral na mě.
Nechápal jsem, co se děje. Chtělo se mi křičet: „No tak! Co se to s tebou děje? Měl bys chránit Emilia a jeho rodinu! Měl bys štěkat!“ Pak jsem si uvědomil, že Bůh vyslyšel mé modlitby a všechny psy té noci umlčel!
Zavolal jsem na Emilia, který se vzbudil a divil se, že venku slyší nějaký hlas. Jako první ho napadlo: „Proč náš pes neštěká? To na mě musí volat nějaký duch!“
Znovu jsem zakřičel: „Emilio! To jsem já, Bruce! Potřebuji tvou pomoc.“
Pak poznal, že je to můj hlas, opatrně otevřel dveře a zjevně se mu ulevilo. Pozval mě dovnitř a zeptal se: „Co se děje?“ Pověděl jsem mu o Stevenově horečce a poprosil ho, jestli by se za něj nemohl pomodlit. I když mi přišlo trochu divné, že se ho ptám, protože nikdy nenaznačil, že by byl věřící, nepřekvapilo mě, když souhlasil. Ani se nepodivoval nad tím, proč jsem s prosbou, aby se modlil, přišel zrovna za ním.
Po cestě zpátky domů stále nikdo neštěkal, ale zaslechl jsem tichounké vrčení Charsinova psa.
Ve dvě hodiny ráno najednou poklesla Stevenovi horečka a záhy usnul. My všichni ostatní také.
Později toho dne jsme se doslechli o důsledcích mého nočního dobrodružství. Dozvěděla se o něm celá vesnice. Všichni žasli nad tím, že psi nijak nereagovali.
Nás nejvíc ohromilo, co nám Emilio řekl, když se za námi to odpoledne zastavil: „To, že jsi včera v noci prošel celou vesnicí a ani jeden pes nezaštěkal, dokonce ani ten můj, mě tak zaujalo, že jsem si začal číst Bibli a modlil jsem se za Stevena až do dvou do rána. Potom mi přišlo, že můžu jít spát.“
Po velkém úspěchu mezinárodního letního tábora ve Francii, jsme společně s partnery Wycliffe UK, Wycliffe Austria a Wycliffe Switzerland připravili na léto 2020 dva Wycliffe campy, z nichž první buda probíhat v angličtině (7 – 17. 7. 2020) v Rakousku a druhý camp anglicko-francouzský ve Švýcarsku (19.7. – 29.7.2020) .
Co můžeš čekat?
Náš letní tábor je jedinečný. Ráno trávíme čas uctíváním, modlitbou a učíme
se více o „Boží misii“ z biblické knihy Skutků. Následuje vyučování o
„život-proměňující práci překladu Bible“. Bude to o setkání s odborníky v oblasti
lingvistiky, vzdělávání a používání Bible, ale i o technické podpoře, která
umožňuje překládat Bibli do nepsaných jazyků a pozorování, jak překlad Bible
jazyková komunita v běžném životě používá.
Dvoutýdenní tábor je ideální pro studenty a absolventy, kteří se chtějí učit, duchovně růst a prožívat společenství s Bohem i lidmi. V úžasném prostředí, mezi novými přáteli z celého kontinentu, se můžeš dozvědět o neuvěřitelných věcech, které Bůh koná prostřednictvím překladu Bible ve světě
„Co se děje?“ zeptal jsem se Palongponga, když jsem seděl s přáteli a popíjel kávu.
„Venku jsou dva muži se zbraněmi, kteří chtějí někoho zabít!“
„Koho?“ zeptal jsem se.
„Tebe!“
Přeběhl mi mráz po zádech. Skupina povstalců chodila dům od domu a snažila se mě najít! Zatímco lidé venku stále křičeli a naříkali, Kilaw vešel dovnitř a přikázal: „Musíme okamžitě odejít.“
Příběh
o překladu Bible plný napětí a nebezpečí, jež vypráví Bruce Grayden, je
vzrušujícím dramatem, které spěje ke strhujícímu závěru, jaký mohl připravit
jen sám Bůh.
Káva na terase, odehrávající se v terasovitých horských oblastech
Filipín, je příběhem o naději a vytrvalosti. Popisuje spolupráci Graydenových s
Kalingy na překladu Božího slova do jejich vlastního jazyka. Dozvíte se, jak
obrovský vliv mělo přeložené Písmo na životy Kalingů, které osvobodilo od
útlaku duchů a zabíjení ze msty.
Příběh,
který Bruce sepsal s upřímností a humorem, ukazuje jeho lásku ke Kalingům a
neotřesitelnou důvěru v Boží věrnost.
Příběh o Kalinzích a o zapojení rodiny Graydenových je příběhem, který je třeba vyprávět. Proto mě tak těší, když vidím, jak se Brucův sen napsat knihu stal realitou. Je to příběh, kteří by lidé měli číst a přemýšlet o něm, protože vypráví o naději, vytrvalosti a odhodlání udělat cokoliv, co bude třeba, aby se Boží slovo dostalo k jednomu národu. Je rovněž příběhem o tom, jak Bůh jedná mezi lidmi skrze své Slovo.
Středem dějin je Ježíš Kristus. Svým vlivem na národy rozdělil dějiny na dvě epochy: na epochu „před Kristem“ a epochu „po Kristu“. Prezident T.G.Masaryk to vyjádřil větou: „Ježíš, ne Caesar, toť smysl našich dějin a demokracie.“
Boží ruka v Himalájích je druhou knihou série pravdivých příběhů, které začaly Andělskými stezkami. Tyto krátké příběhy, které se mohou číst samostatně, byly původně sepsány pro má vnoučata na žádost dcery Adiny. K mnoha z nich jsem se mohl vrátit díky dopisům, které jsem v té době psal. Pokud jste četli Andělské stezky, už jste se seznámili s Bajuem, mým věrným přítelem a jazykovým poradcem, který byl pro mě nejvýznamnějším křesťanem, jakého jsem ve svém životě potkal…
Gary Shepherd
Boží ruka v Himalájích je sbírka dalších podmanivých příběhů o víře v Ježíše, která vás zavede na hranici života a smrti. Tahle víra není příběhem z obrázkové knížky. Garyho příběhy vykreslují obraz toho, co to znamená být věrný Ježíši a mít Ho za nejlepšího přítele.
Barry Borneman, Výkonný ředitel Wycliffe Austrálie
Po přečtení Andělských stezek jsem nadšeně očekávala Garyho další knihu a ani tentokrát mě nezklamal. Jako zkušený řemeslník prokládá Gary příběhy Magarů s Boží moudrostí a nadhledem, který čtenáře vyzývá a povzbuzuje k bližšímu vztahu k Bohu. Magarové mají upřímnou, prostou a vytrvalou víru, která mě inspirovala na každé stránce. Říká se, že pokračování není nikdy tak dobré jako první díl. Dovolím si protestovat. Krátké, samostatné kapitoly této knihy se dají číst v jakékoliv situaci. Pojďte s Magary Nepálu prožívat jejich výzvy, zápasy a velkou radost z poznávání Božích pravd.
Fiona Taylor, Auckland, Nový Zéland
Tento známý autor vypozoroval, že úpadek živého křesťanství vede vždy od nadpřirozena k pouhé morálce. Tyto fascinující a dobře napsané krátké příběhy zachycují Boží zázračnou moc v akci skrze prosté křesťany, kteří žádný takový úpadek nevykazují.
Stephen Woodward, Ph.D., Kings College, Universita v Aberdeen, Skotsko
