Práci překladatele můžeme velmi názorně charakterizovat pomocí jednoduché slovní hříčky : Překladatel musí text „přeložit“, stejně jako překládá převozník svým člunem zboží z jednoho břehu na druhý. Použijeme-li tento obraz, tvoří výpověď a význam původního biblického textu náklad člunu. Břeh, ze kterého náklad pochází představuje svět lidí, kteří Bibli napsali a pro něž byla původně určena, to znamená Palestinu v době Starého a Nového Zákona. S jejich kulturou a životním stylem se v biblických příbězích neustále setkáváme. Pomysleme jen na to, jak často vycházejí podobenství, která používal Pán Ježíš, ze všedního života rolníků a rybářů. Ten druhý břeh je svět lidí, jimž je Bible překládána. Může být celkem podobný tomu v Palestině, ale většinou se určitým způsobem liší.
Ta místa, u nichž může na základě kulturních rozdílů dojít k neporozumění nebo špatnému pochopení, představují pro překladatele velké nebezpečí. Stalo se například, že lidé z národa Yalanji (Austrálie) došli při čtení pasáže o ukřižování Pána Ježíše k závěru, že si Ježíš smrt zasloužil. Tvrdili, že se Ježíš jako mladý muž nikdy neměl stavět proti starším svého národa a neměl napadat stávající náboženské zřízení. Oni sami by takovéto chování také netrpěli. Na pozadí své vlastní kultury pochopili tuto zvěst zcela špatně. Stejné to bylo s třetím veršem 12. kapitoly Lukášova evangelia u indiánů Tzotzil z Mexika. Pán Ježíš praví, že to, o čem se nyní mluví v ústraní, bude jednou hlásáno ze střech. V Palestině to bylo možné, protože tam domy měly ploché střechy, z nichž bylo možné rozhlásit zprávu po celé vesnici. Obydlí indiánů však mají strmé střechy. Nikdo by na ně nešplhal jen proto, aby mohl rozhlásit nějakou zprávu. Nedovedli si tedy představit, jaký je smysl tohoto verše.
Z toho vyplývá, že překladatel musí znát nejen slovní zásobu daného jazyka, ale také kulturní pozadí. Jeho pracovní plán zahrnuje studium prostředí, způsobu života a náboženství dotyčného národa. Takto se může překladatel vyvarovat nejen různých překladových přehmatů, ale dovede také snadněji nalézt slova pro překlad obtížných výrazů, na které by jinak jen stěží narazil.
Překladatel, který pracoval v Austrálii pro národ Gumatj, měl například velké problémy s veršem z listu Efezským 1,13, ve kterém Pavel mluví o tom, že věřící jsou ‘zapečetěni’ Duchem Svatým. Gumatjové neznají ani dopisy, ani vosk, takže v jejich řeči tyto výrazy chybí. Po dlouhém a usilovném hledání překladatel narazil na jeden starý obyčej, který přesně odrážel smysl této výpovědi. Když si chce nějaký muž vyrobit novou kánoi, vypraví se do lesa a vybere si strom vhodný k tomuto účelu. Ten zvláštním způsobem označí, aby každý hned rozpoznal, že si na něho dělá nárok, a aby se ho nikdo jiný neodvážil porazit. Slovo používané pro značení stromů mohl překladatel použít k objasnění verše z listu Efezským.
Překladatel Bible (jako převozník mezi dvěma břehy) musí často překonat velmi silný proud. Avšak i přes jazykové a kulturní hranice je možné, aby předal lidem na druhém břehu jasný a ucelený obraz biblické zvěsti.