Východoafrický kmen Topossa, kde jsme působili, patří k chovatelům hovězího dobytka. Jejich hovězí je pro ně symbolem statutu, zdrojem úspor, předmětem výměny, cenou nevěsty, obětním zvířetem, tématem každého básnického díla a samozřejmě zdrojem mléka, ne však zdrojem masa, neboť žádný Topossa by nezabil své nejmilovanější zvíře.
Tato pověstná láska k hovězímu dobytku se odráží také ve slovníku, na kterém teď pracujeme. Pro barvu, druh kůže, tvar parohů, cejch, velikost a stáří zvířete se vyskytuje množství jemně odstupňovaných výrazů. Už jsme našli několik stovek slov spojených s kravami a ještě stále není náš seznam úplný.
Cesta k srdci příslušníka národa Topossa vede bezpochyby přes jeho zvířata. Má žena Helga se zvlášť zajímá o písně žen, protože zvláštním způsobem vyjadřují jejich ideály, starosti a přání. Všechno se přitom točí kolem krav. Helga také putuje do sousedních vesnic, aby nahrála nové písně, které ženy zpívají na oslavu svých krav. Později nám je náš spolupracovník Paulo Lopyem pomáhá přeložit a zhodnotit. Pokaždé je náš slovník o několik záznamů bohatší.
Při učení jazyka Ambai jsme se setkali s obtížemi tam, kde jsme je vůbec neočekávali: při nenápadném slovíčku „my“. Co na něm může být těžkého? V našem jazyce jsme zvyklí pouze na jeden výraz, ale v jazyce Ambai narazíme hned na šest různých slovíček pro vyjádření „my“. Někdy říkají Ambaiové „auru“, někdy „turu“, někdy „antoru“, „amea“, „totoru“ nebo „tata“.
Samozřejmě, že nám nedávala pokoj otázka, v čem tyto rozdíly spočívají. Nakonec, když jsme slova trochu seřadili, jsme objevili určité shody.
auru turu
antoru totoru
amea tata
Co to jenom celé znamená? Dali jsme dohromady různé domněnky. Možná používají jiné „my“ pro muže než pro ženy a děti? Nebo je jiné „my“ pro mladé lidi a jiné pro starší? Z našich průzkumů však vyplynulo, že to s těmito rozdíly vůbec nesouvisí.
Potom nás však napadlo, že „dvě“ se řekne ambajsky „boru“ a „tři“ „borturu“. Koncovka „ru“ tedy znamená „dvě“ a tomu odpovídá „auru“ a „turu“ „my oba“. Odpovídá pak tedy „toru“ počtu „tři“? Ne tak docela. Když jsme se vyptávali dál, zjistili jsme, že se „antoru“ a „totoru“ používá pro malé skupiny do pěti nebo šesti osob. Ta poslední dvě slova (tata a amea) znamenají „nás mnoho“. Nevyskytuje se zde tedy žádné všeobecné slovo pro „my“, nýbrž více slov podle toho, zda se jedná o dvě, několik nebo mnoho osob.
Foto: Elyse Patten
Ale tím jsme vyřešili teprve polovinu problému. Proč jsou pro každou skupinu dvě různá slova? Konečně nám to zapálilo! Vždyť určitou roli může hrát také to, zda je ve slově „my“ zahrnut také posluchač (ty a já) nebo není (my, ale ne ty). Když mi někdo řekne: „Jdeme na ryby.“, tak mi může již použitým tvarem naznačit, zda mě také zve nebo ne. „Turu“ („my dva“) znamená, že jde on a já, „auru“ („my dva“) znamená, že jde rybařit s někým jiným a já se toho nemám účastnit. Nakonec jsme tedy rozdíly pochopili následovně:
„my“ zahrnuje nezahrnuje
dva turu auru
tři-šest totoru antoru
mnoho tata amea
Brzo nám bylo jasné, jak důležité mohou být tyto rozdíly při překladu Bible. Které z těchto šesti slov byste použili při překladu verše z Římanům 5,1, kde se píše: „Nyní máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista“? Mínil tím Pavel pouze sebe a své přátele, zahrnoval zde také čtenáře, nebo platí tato výpověď i pro jiný okruh lidí? Ve Skutcích 16 popisuje Lukáš zážitky z misijní cesty apoštola Pavla a používá přitom často slůvko „my“, protože i on se této cesty účastnil. Nebyl však jediným Pavlovým průvodcem. Které „my“ byste použili? Nebo se zamyslete nad Matoušem 19, 27. Tam říká Petr Ježíšovi: „Všechno jsme opustili a jdeme za tebou.“ Které slovíčko pro „my“ je zde správné?
I když je v řeckém textu Nového Zákona na všech místech použito stejné slovo pro „my“, museli jsme při naší práci vždycky zvolit jednu ze šesti variant, aby byl překlad pro kmen Ambai opravdu srozumitelný.
Jednou jsme se vydali na cestu do buše a já jsem se obrátila na svého průvodce s otázkou: „Kde je další vesnice?“ „Před řekou,“ zněla odpověď. Došli jsme až k potoku, ale široko daleko nebyla žádná vesnice. Až když jsme se ocitli na druhé straně potoka, po chvilce jsme na jednu narazili. Byla jsem sice teprve na začátku mého studia jazyka, ale byla jsem si docela jistá, že jsem slovíčku „před“ porozuměla správně. Proč tedy ta nepochopená odpověď?
Jindy jsem se setkala s podobnou „záměnou“. Tentokrát to bylo při studiu jazyka s mým jazykovým pomocníkem. Chtěla jsem se naučit slovo „dědeček“. Slyšela jsem správně: „Mbibia?“ Chtěla jsem se ujistit a zeptala jsem se: „Má to slovo vpředu písmeno M?“ „Ne, nemá vpředu M,“ zněla odpověď. „Takže správně se to řekne bibia?“ zeptala jsem se. Odpověď mne zmátla: „Ne, mbibia, vzadu stojí písmeno M.“ Konečně mi svitlo. Nešlo zde o žádnou záměnu, ale o zcela jinou představu o tom, kde je vpředu a kde vzadu.
Ve skutečnosti to není někdy zcela jednoznačné (jako například při výpovědi „hlava hada je vpředu“), je to věc interpretace. My jsme zvyklí označovat „vpředu“ to, co z našeho pohledu stojí naproti, neboli následuje („před“ to znamená na mé straně potoka). Tikariové to vidí opačně. Vpředu je to, co je z mého pohledu nejdál. Žádný div, že pro ně byla vesnice na druhé straně potoka „vpředu“. Ojedinělé? Nelogické? Zdaleka ne. Pouze jiné, než na co jsme zvyklí my – tak jako mnoho dalších věcí, se kterými se u cizího jazyka setkáváme.
