Východoafrický kmen Topossa, kde jsme působili, patří k chovatelům hovězího dobytka. Jejich hovězí je pro ně symbolem statutu, zdrojem úspor, předmětem výměny, cenou nevěsty, obětním zvířetem, tématem každého básnického díla a samozřejmě zdrojem mléka, ne však zdrojem masa, neboť žádný Topossa by nezabil své nejmilovanější zvíře.

Tato pověstná láska k hovězímu dobytku se odráží také ve slovníku, na kterém teď pracujeme. Pro barvu, druh kůže, tvar parohů, cejch, velikost a stáří zvířete se vyskytuje množství jemně odstupňovaných výrazů. Už jsme našli několik stovek slov spojených s kravami a ještě stále není náš seznam úplný.

Cesta k srdci příslušníka národa Topossa vede bezpochyby přes jeho zvířata. Má žena Helga se zvlášť zajímá o písně žen, protože zvláštním způsobem vyjadřují jejich ideály, starosti a přání. Všechno se přitom točí kolem krav. Helga také putuje do sousedních vesnic, aby nahrála nové písně, které ženy zpívají na oslavu svých krav. Později nám je náš spolupracovník Paulo Lopyem pomáhá přeložit a zhodnotit. Pokaždé je náš slovník o několik záznamů bohatší.

Martin S, Sůdán

Při učení jazyka Ambai jsme se setkali s obtížemi tam, kde jsme je vůbec neočekávali: při nenápadném slovíčku „my“. Co na něm může být těžkého? V našem jazyce jsme zvyklí pouze na jeden výraz, ale v jazyce Ambai narazíme hned na šest různých slovíček pro vyjádření „my“. Někdy říkají Ambaiové „auru“, někdy „turu“, někdy „antoru“, „amea“, „totoru“ nebo „tata“.

Samozřejmě, že nám nedávala pokoj otázka, v čem tyto rozdíly spočívají. Nakonec, když jsme slova trochu seřadili, jsme objevili určité shody.

                        auru              turu

                        antoru          totoru

                        amea            tata

Co to jenom celé znamená? Dali jsme dohromady různé domněnky. Možná používají jiné „my“ pro muže než pro ženy a děti? Nebo je jiné „my“ pro mladé lidi a jiné pro starší? Z našich průzkumů však vyplynulo, že to s těmito rozdíly vůbec nesouvisí.

Potom nás však napadlo, že „dvě“ se řekne ambajsky „boru“ a „tři“ „borturu“. Koncovka „ru“ tedy znamená „dvě“ a tomu odpovídá „auru“ a „turu“ „my oba“. Odpovídá pak tedy „toru“ počtu „tři“? Ne tak docela. Když jsme se vyptávali dál, zjistili jsme, že se „antoru“ a „totoru“ používá pro malé skupiny do pěti nebo šesti osob. Ta poslední dvě slova (tata a amea) znamenají „nás mnoho“. Nevyskytuje se zde tedy žádné všeobecné slovo pro „my“, nýbrž více slov podle toho, zda se jedná o dvě, několik nebo mnoho osob.

Ale tím jsme vyřešili teprve polovinu problému. Proč jsou pro každou skupinu dvě různá slova? Konečně nám to zapálilo! Vždyť určitou roli může hrát také to, zda je ve slově „my“ zahrnut také posluchač (ty a já) nebo není (my, ale ne ty). Když mi někdo řekne: „Jdeme na ryby.“, tak mi může již použitým tvarem naznačit, zda mě také zve nebo ne. „Turu“ („my dva“) znamená, že jde on a já, „auru“ („my dva“) znamená, že jde rybařit s někým jiným a já se toho nemám účastnit. Nakonec jsme tedy rozdíly pochopili následovně:

                        „my“       zahrnuje         nezahrnuje

                        dva         turu                  auru

                        tři-šest   totoru               antoru

                        mnoho   tata                   amea

Brzo nám bylo jasné, jak důležité mohou být tyto rozdíly při překladu Bible. Které z těchto šesti slov byste použili při překladu verše z Římanům 5,1, kde se píše: „Nyní máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista“? Mínil tím Pavel pouze sebe a své přátele, zahrnoval zde také čtenáře, nebo platí tato výpověď i pro jiný okruh lidí? Ve Skutcích 16 popisuje Lukáš zážitky z misijní cesty apoštola Pavla a používá přitom často slůvko „my“, protože i on se této cesty účastnil. Nebyl však jediným Pavlovým průvodcem. Které „my“ byste použili? Nebo se zamyslete nad Matoušem 19, 27. Tam říká Petr Ježíšovi: „Všechno jsme opustili a jdeme za tebou.“ Které slovíčko pro „my“ je zde správné?

I když je v řeckém textu Nového Zákona na všech místech použito stejné slovo pro „my“, museli jsme při naší práci vždycky zvolit jednu ze šesti variant, aby byl překlad pro kmen Ambai opravdu srozumitelný.

Pete Silzer, Indonésie

Nejprve jsme se museli učit sedět. Možná to zní divně, vždyť sedět se člověk učí už jako malé dítě. Ale můj muž a já jsme pobývali v jedné vesnici v Nové Guinei, abychom přeložili Bibli pro národ Ogea. Naším prvním úkolem bylo zvládnout jazyk. To se nám může podařit pouze tehdy, pokud pronikneme mezi lidi. Ve dne bylo ve vesnici jen stěží někoho vidět, všichni odešli za prací do svých zahrad. Proto jsme si zvykli na to, že jsme každé ráno a večer dělali asi dvouhodinové návštěvy po domech. Židle zde neznají, sedí se na rohožích nebo na zemi. Ženy tak činí převážně s nataženýma nohama. Já jsem se to pokusila napodobit. Protože zde neexistují žádná opěradla, netrvalo dlouho a dostavila se bolest v nohou a zádech.

Zpočátku jsme jen sotva něčemu z konverzace kolem rozuměli. V hlavě nám hučelo z té spousty nových výrazů, které jsme se pokoušeli zaznamenat. Nebyla to pro nás žádná zábava, ale chtěli jsme poznat lidi, a tak jsme prvních 18 měsíců v návštěvách pokračovali. Ve vesnickém společenství, kde se soužití řídí zejména příbuzenskými vztahy, není možné žít dlouho jako cizinec. I mě si takříkajíc adoptovala jako svou „dceru“ jedna žena, která mi byla zvlášť oddaná. Jmenuje se Sigou. Brzo se mezi námi vytvořil velmi srdečný vztah. Často jsem ji navštěvovala. Jednoho večera, když jsme spolu znovu seděly, řekla náhle: „Víš, já bych pro tebe zemřela, a myslím, že ty pro mne také.“ Toto slovní spojení jsem ještě neslyšela, takže jsem se zeptala: „Co tím myslíš?“ Sidou mi trpělivě vysvětlila: „Zemřít pro někoho znamená, dát mu celé své nitro.“

Viditelně jsem narazila na ogejské slovo pro „mít rád“. Samozřejmě mě velmi povzbudilo, že jsem to mohla prožít takovým osobním způsobem, skrze onu obyčejnou ženu. Ale zároveň to byl také důležitý základ pro naši překladatelskou práci, jedná se přece o klíčové slovo Nového Zákona. A nebyl to pouze jen správný výraz, ve své názornosti také podtrhoval velmi důležitou duchovní pravdu. Sám Pán Ježíš popsal svou lásku k nám následovně: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí svůj život za přátele.“ (Jan 15,13). I když Ogeové ještě neznali evangelium, v jejich řeči se již vyskytoval výraz, který byl předurčen k tomu, aby vyjádřil zvěst o Boží lásce.

Díky tomuto slovu jsem mohla nyní také Sigou vyprávět o Boží lásce. Pochopila to a jednoho večera mi vyprávěla, že odevzdala svůj život Ježíši. Velice brzy jsem to poznala i na jejím životě.

Sandi C.  PNG

Kolik je hodin?

Zamyslete se, jak často se díváte v průběhu jednoho dne na hodinky?  Vyžadujeme od lidí přesnost a jsme v našem západním světě odkázáni na to, že se každý řídí podle hodin. Ale ne u všech národů je tomu tak. Pygmejové z kmene Baka, sběrači a lovci obývající lesy východního Kamerunu, nevlastní ani hodiny, ani kalendář. Pro své potřeby mají vlastní metody určování času.

Bakaové sice znají přejatá slova ze sousedních jazyků pro hodinu, týden a rok, ale sotva kdy je používají. Při určování času se řídí pomocí událostí v jejich okolí, to znamená v pralese. Jejich nejoblíbenější potravinou je med lesních včel. Vědí přesně v jakých stromech ho mohou najít, protože pozorují chování včel. Přitom zjistili, že bzučení včel nezní vždycky stejně. Tato skutečnost se odráží v některých výrazech, které používají pro určování času. Říkají například:

                        mákelo           za ranního bzučení

                        mónogombe  za bzučení brzkého odpoledne nebo

                        mójémbo        za večerního bzučení.

Když nějaký Baka vypráví, že jde do pralesa za určitým účelem, skoro každé jeho slovo v sobě zahrnuje časový údaj. Tak může rodina lovce z daného slova rozpoznat, zda se hlava rodiny vrátí ještě téhož večera nebo až po několika dnech. V případě, že se stěhují všichni obyvatelé vesnice, mohou se bez obtíží dohodnout na tom, zda někde pouze přenocují nebo zda tam chtějí zůstat delší dobu. Zde jsou dva příklady:

                        gbegbele         výlet do lesa a návrat téhož dne,

                        mbosa             pobyt na dvě nebo tři noci, před pokračováním cesty.

Také o svém věku mohou Bakaové mluvit, i když jejich datum narození není přesně zaznamenáno. Mohou se odvolávat na určité události ve svém životě. Jednou mi jeden muž vyprávěl, že přišel do vesnice, „poté, co skolil své první prase.“ Je tedy možné mluvit o určitém časovém bodě bez použití hodin nebo kalendáře.

Kath Higgensová, Kamerun