V minulých měsících jsme pracovali na překladu nejdůležitějších příběhů ze Starého Zákona do jazyka indiánů Atschuar. Nyní byl nejvyšší čas texty ještě jednou ověřit. Tři indiáni nám byli ochotni pomoci. Manuel Kukuš, jeho bratr Juan a Ramón Salas právě absolvovali pastorský kurz švýcarské misie pro indiány. Teď se i se svými rodinami nastěhovali k nám do Wycliffova centra Yarinacocha. Všichni tři začali texty již dříve ověřovat, takže práce šla rychle kupředu. Našli jsme jen málo míst, která chtěli vylepšit.

O to silněji však příběhy působily na životy mých spolupracovníků. Ve druhém týdnu toho bylo na pana Manuela a Juana přespříliš. V úterý večer přišli k nám a „vylili“ nám svá srdce. Juan tvrdil, že už není dítětem Božím. Měl strach otevřít Nový Zákon, neboť si myslel, že ho bude Bůh na každé stránce obviňovat. Nemohl se dokonce už ani modlit, protože se obával, že ho pro jeho pokrytectví Bůh na místě usmrtí. Biblické texty Starého Zákona Juana i jeho bratra konfrontovaly se vším, co nebylo v jejich životě v pořádku. Jejich vyznání hříchů, které následovalo, mi vehnalo slzy do očí. Zatímco Juan vzlykaje vyznával své hříchy, položil mi Bůh na srdce, abych mu na jednom podobenství ukázal, že jsou jeho hříchy zcela odpuštěny a zapomenuty. Poprosil jsem ho, aby mi nadiktoval své hříchy, protože sám skoro neviděl. Popsal jsem dvě stránky a potom jsem přes ně červeně napsal: smazáno krví Kristovou. Také Manuel chtěl mít „seznam hříchů“. Potom jsme oba seznamy spálili a děkovali Bohu. Chtěl bych se pouze zmínit, že jejich problémy začaly tím, že oni nebo některé z jejich dětí byly léčeny šamanem, a tím se dostaly do silné závislosti na démonických silách.

Následujícího rána mi Juan řekl, že bolesti, které mnoho měsíců cítil po celém těle, téměř ustaly. Také veliká slabost, kterou v té době pociťoval, byla pryč. Velice nás to potěšilo. V prvních týdnech jsme s ním denně chodili na kliniky k prohlídkám. Juan říkal, že zná mnoho Atschuarů, kteří se nacházejí ve stejné situaci. Dal si tedy předsevzetí: „Chci jim říct: Tvá nemoc souvisí s tvým hříchem. Když se osvobodíš od všech hříchů, zmizí tvoje nemoc sama od sebe. Nechoď už nikdy k šamanům! Obrať se přímo na Boha!“

Boj však tímto neskončil. Příští sobotu jsem s nimi přeložil jednu rozhřešující modlitbu, kterou mohli i jiným pomoci ke svobodě. V noci z neděle na pondělí jsme zaslechli, jak se Atschuarové jeden po druhém modlí. Modlili se právě modlitbu, kterou jsme přeložili. Při překládání je tedy zasáhla přímo do srdce.

Příštího rána nám Juan vyprávěl jeden hrůzný sen, ve kterém viděl sám sebe, jak měl kolem beder něco jako gumové lano, ze kterého se nemohl uvolnit a ďábel ho stále více utahoval, až už vůbec nemohl dýchat. Kolem sebe viděl mnoho připoutaných lidí, kteří se nacházeli ve stejné situaci. Probudil se celý zpocený a zavolal na pomoc svého bratra a Ramóna. Potom se všichni tři muži a Ramónova žena modlili, dokud nebyl nepřítel zahnán pryč. Byli jsme moc rádi, že nehledali pomoc u nás, neboť co by dělali, kdybychom tady nebyli? Oni však věděli, odkud jim přijde pomoc. Další den mě Juan poprosil, zda bychom mohli přeložit Žalm 27, který se pro něho v posledních dnech stal moc důležitým: „Hospodin je světlo mé a moje spása, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, z koho bych měl strach?“

Gerhard Fast, Peru

Desmond Oatridge pracoval již delší dobu jako překladatel Bible mezi kmenem Binumari na Papui – Nové Guinei. Až dosud probíhala spolupráce s jeho domorodým pomocníkem velmi dobře. Tím víc ho překvapilo, když se jednoho dne zcela nečekaně objevil problém.

Zrovna pracovali na překladu první knihy Mojžíšovy. V první kapitole 27. verši je psáno: „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.“ Desmond chtěl se svým pomocníkem tento verš přeložit, ale ten reagoval odmítavě. Zdráhal se a nahlas řekl: „Ne! Ne! To je špatně, tomu nemohu věřit, to není pravda!“

Byla to zcela neobvyklá situace. Také poukaz na to, že i v jiných překladech je to stejné, ho nepřesvědčil. Jednoduše tuto výpověď odmítl.

Důvod jeho postoje byl brzo odhalen: podceňování žen v kultuře tohoto národa. Ženy považovali za nečisté a méněcenné. Také narození dítěte bylo pro ně něco odporného a vyvolávalo v nich strach. Když nějaká žena čekala dítě, musela odejít do zvláštního, pro tento účel vymezeného domu, který se nacházel na okraji vesnice. Když vítr přinesl kouř z tohoto domu do vesnice, začali všichni hlasitě volat: „Jsme ztraceni, musíme pryč z vesnice!“ Během podobné noci panoval všude strach a hrůza. Všichni byli těmi představami velice silně spoutáni.

Z onoho negativního stanoviska vůči ženám vznikla mezi Binumarijci víra, že Bůh stvořil Adama a Evu jako dva muže. Eva se však nechala oklamat a přivedla také Adama do pokušení. Za trest udělal Bůh z Evy ženu. Tak to chápal i Desmondův pomocník, a proto nemohl zmíněný verš akceptovat.

Desmond nechal tuto záležitost nejdříve otevřenou. Překlad pokračoval dál, až narazili ve druhé kapitole na 25. verš, ve kterém stojí: „Oba dva byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se.“ Desmond v tom viděl šanci vrátit se ještě jednou k zavrženému tématu. Zeptal se tedy svého pomocníka: „Proč je tady zvlášť uvedeno, že se nestyděli? Kdyby to byli dva muži, nebyl by přece důvod, aby se styděli.“ Muž se zarazil a přemýšlel. Potom mu bylo najednou všechno jasné. Pochopil, že vše, co je napsáno v Bibli, je pravda.

Rychle šel ven ke svým lidem a řekl jim: „Víte co? My jsme si vždycky mysleli, že být ženou je trest. To však není pravda. Bůh stvořil oba, muže i ženu, na samém počátku.“ Jeho zpráva se bleskově roznesla po celé vesnici, ba pronikla dokonce i do okolních vesnic: muž a žena byli stvořeni na samém počátku. Potom však žena nemůže být méněcennější než muž.

Pouze na pozadí tradičního pojetí můžeme posoudit, jaký vliv tato zpráva měla. Můžeme si představit, že nový pohled přinesl mnoho změn. Především ovlivnil postoj mužů k jejich ženám a dětem, ale také změnil celý jejich rodinný život.

Boží Slovo může odhalit problémy, o nichž jsme vůbec neměli tušení. Pro tento národ znamenalo nové poznání velké ulehčení a pomoc, ale především uzdravení vztahů mezi muži a ženami. Bylo to pro ně osvobozující poselství!

Desmond Oatridge, Papua – Nová Guinea

Jedno zmáčknutí a ozval se příběh o uzdravení Petrovy tchyně, namluvený v jazyce Wobé: „… a Ježíš poručil horečce a ta ji opustila…“ Nahráli jsme prvních 10 přeložených kapitol Lukášova evangelia, abychom náš překlad ověřili mezi lidmi z kmene Wobé, kteří neuměli číst. Během návštěv jsme našim přátelům a známým přehrávali nahrávky a ověřovali si, zda příběhům opravdu porozuměli a zda jsme použili slova jazyka Wobé správně.

K příslušníkům kmene Wobé se na návštěvu chodí zásadně večer a nejlépe po předchozím ohlášení. Na jeden večer jsme se tedy ohlásili u rodiny Anatola, mladého evangelisty. Ještě než jsme vstoupili do domu, zjistili oba moji průvodci, že něco není v pořádku. Ve spoře osvětleném pokoji jsme našli několik příbuzných z okolních vesnic. Určitě nepřišli proto, aby naslouchali příběhům z Lukášova evangelia. Také jsme neslyšeli obvyklé hlasité přivítání: „Ao sneo, ao sneo.“ Pozdravy zněly přidušeně a Anatol nám dal na srozuměnou, že dnes jen sotva budeme moci pustit svou pásku. Když jsme vstoupili dál, uviděli jsme Moku, tchyni staršího bratra Jeana, jak napolo sedí, napolo leží na dřevěné židli, těžce dýchá a oči se jí horečkou jen lesknou.

Stáli jsme zde před trpícím člověkem s nahranými příběhy o Ježíši. Máme této nemocné ženě upřít radostné poselství o naší spáse? Jednoduše jsem nebyla schopna odejít pryč. Vždyť právě v takovéto situaci má Boží Slovo co říct. Poprosila jsem tedy pána domu o svolení k přehrání alespoň dvou nebo tří příběhů. Mé prosbě vyhověl.

Kolemstojící, ačkoli se jednalo o jejich jazyk, jen stěží zaslechli první slova příběhu o uzdravení Petrovy tchyně. Najednou však jejich tlumený hovor ustal a příběh zcela upoutal jejich pozornost. „To je úplně stejné jako u nás!“ vykřikl jeden z nich. Když jsem pak nahrávku  zastavila, začali někteří z hostů volat: „Ještě dál!“ Tak pokračovalo povolání rybářů, uzdravení malomocného, uzdravení ochrnutého (všechno z Lukáše, 5. kap.). Lidé napjatě naslouchali.

Pociťovali jsme přítomnost Pána Ježíše. Po vyslechnutí několika dalších příběhů jsem pochopila, že teď je ta správná chvíle, abych staré paní navrhla, že se s ní budu modlit. Ježíš je stále stejný dnes jako v době Nového Zákona. Proč by neměl i v této situaci projevit svou sílu a lásku? Vysvětlila jsem přítomné rodině, co mám v úmyslu a oni souhlasili. Položila jsem tedy na ženu ruce v pevné důvěře, že Boží Slovo platí i zde pod africkou oblohou plnou hvězd. Prosila jsem Pána o odpuštění jejich i našich vin, prosila jsem, aby Bůh oslavil své jméno mezi těmito lidmi tím, že Moku uzdraví.

Potom jsme v tichosti sbalili své věci. Sténání Moky trochu ustalo a my jsme si pomysleli, že bude v noci dobře spát. Na ověření správnosti našeho překladu nebylo za těchto podmínek ani pomyšlení. Teprve později jsem si uvědomila, že díky mým častým modlitbám došlo ke zcela jinému ověření biblického textu. Vyslyší Bůh mou modlitbu a bude i v této situaci stát za svým Slovem?

Celý týden jsme nedostali od Anatola a jeho rodiny žádnou zprávu. Když nás však později navštívil, mohli jsme z jeho obličeje vyčíst radost. Moka šla již den po naší návštěvě na pole a sklízela rýži. Společně jsme děkovali Bohu, že náš překlad pro kmen Wobé byl potvrzen způsobem, který byl pro nás mnohem důležitější a povzbudivější, než všechna chvála a uznání z lidských úst.

Christa L., Pobřeží slonoviny

Photographer: Heather Pubols & Zeke du Plessis