V minulých měsících jsme pracovali na překladu nejdůležitějších příběhů ze Starého Zákona do jazyka indiánů Atschuar. Nyní byl nejvyšší čas texty ještě jednou ověřit. Tři indiáni nám byli ochotni pomoci. Manuel Kukuš, jeho bratr Juan a Ramón Salas právě absolvovali pastorský kurz švýcarské misie pro indiány. Teď se i se svými rodinami nastěhovali k nám do Wycliffova centra Yarinacocha. Všichni tři začali texty již dříve ověřovat, takže práce šla rychle kupředu. Našli jsme jen málo míst, která chtěli vylepšit.

O to silněji však příběhy působily na životy mých spolupracovníků. Ve druhém týdnu toho bylo na pana Manuela a Juana přespříliš. V úterý večer přišli k nám a „vylili“ nám svá srdce. Juan tvrdil, že už není dítětem Božím. Měl strach otevřít Nový Zákon, neboť si myslel, že ho bude Bůh na každé stránce obviňovat. Nemohl se dokonce už ani modlit, protože se obával, že ho pro jeho pokrytectví Bůh na místě usmrtí. Biblické texty Starého Zákona Juana i jeho bratra konfrontovaly se vším, co nebylo v jejich životě v pořádku. Jejich vyznání hříchů, které následovalo, mi vehnalo slzy do očí. Zatímco Juan vzlykaje vyznával své hříchy, položil mi Bůh na srdce, abych mu na jednom podobenství ukázal, že jsou jeho hříchy zcela odpuštěny a zapomenuty. Poprosil jsem ho, aby mi nadiktoval své hříchy, protože sám skoro neviděl. Popsal jsem dvě stránky a potom jsem přes ně červeně napsal: smazáno krví Kristovou. Také Manuel chtěl mít „seznam hříchů“. Potom jsme oba seznamy spálili a děkovali Bohu. Chtěl bych se pouze zmínit, že jejich problémy začaly tím, že oni nebo některé z jejich dětí byly léčeny šamanem, a tím se dostaly do silné závislosti na démonických silách.

Následujícího rána mi Juan řekl, že bolesti, které mnoho měsíců cítil po celém těle, téměř ustaly. Také veliká slabost, kterou v té době pociťoval, byla pryč. Velice nás to potěšilo. V prvních týdnech jsme s ním denně chodili na kliniky k prohlídkám. Juan říkal, že zná mnoho Atschuarů, kteří se nacházejí ve stejné situaci. Dal si tedy předsevzetí: „Chci jim říct: Tvá nemoc souvisí s tvým hříchem. Když se osvobodíš od všech hříchů, zmizí tvoje nemoc sama od sebe. Nechoď už nikdy k šamanům! Obrať se přímo na Boha!“

Boj však tímto neskončil. Příští sobotu jsem s nimi přeložil jednu rozhřešující modlitbu, kterou mohli i jiným pomoci ke svobodě. V noci z neděle na pondělí jsme zaslechli, jak se Atschuarové jeden po druhém modlí. Modlili se právě modlitbu, kterou jsme přeložili. Při překládání je tedy zasáhla přímo do srdce.

Příštího rána nám Juan vyprávěl jeden hrůzný sen, ve kterém viděl sám sebe, jak měl kolem beder něco jako gumové lano, ze kterého se nemohl uvolnit a ďábel ho stále více utahoval, až už vůbec nemohl dýchat. Kolem sebe viděl mnoho připoutaných lidí, kteří se nacházeli ve stejné situaci. Probudil se celý zpocený a zavolal na pomoc svého bratra a Ramóna. Potom se všichni tři muži a Ramónova žena modlili, dokud nebyl nepřítel zahnán pryč. Byli jsme moc rádi, že nehledali pomoc u nás, neboť co by dělali, kdybychom tady nebyli? Oni však věděli, odkud jim přijde pomoc. Další den mě Juan poprosil, zda bychom mohli přeložit Žalm 27, který se pro něho v posledních dnech stal moc důležitým: „Hospodin je světlo mé a moje spása, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, z koho bych měl strach?“

Gerhard Fast, Peru

Desmond Oatridge pracoval již delší dobu jako překladatel Bible mezi kmenem Binumari na Papui – Nové Guinei. Až dosud probíhala spolupráce s jeho domorodým pomocníkem velmi dobře. Tím víc ho překvapilo, když se jednoho dne zcela nečekaně objevil problém.

Zrovna pracovali na překladu první knihy Mojžíšovy. V první kapitole 27. verši je psáno: „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.“ Desmond chtěl se svým pomocníkem tento verš přeložit, ale ten reagoval odmítavě. Zdráhal se a nahlas řekl: „Ne! Ne! To je špatně, tomu nemohu věřit, to není pravda!“

Byla to zcela neobvyklá situace. Také poukaz na to, že i v jiných překladech je to stejné, ho nepřesvědčil. Jednoduše tuto výpověď odmítl.

Důvod jeho postoje byl brzo odhalen: podceňování žen v kultuře tohoto národa. Ženy považovali za nečisté a méněcenné. Také narození dítěte bylo pro ně něco odporného a vyvolávalo v nich strach. Když nějaká žena čekala dítě, musela odejít do zvláštního, pro tento účel vymezeného domu, který se nacházel na okraji vesnice. Když vítr přinesl kouř z tohoto domu do vesnice, začali všichni hlasitě volat: „Jsme ztraceni, musíme pryč z vesnice!“ Během podobné noci panoval všude strach a hrůza. Všichni byli těmi představami velice silně spoutáni.

Z onoho negativního stanoviska vůči ženám vznikla mezi Binumarijci víra, že Bůh stvořil Adama a Evu jako dva muže. Eva se však nechala oklamat a přivedla také Adama do pokušení. Za trest udělal Bůh z Evy ženu. Tak to chápal i Desmondův pomocník, a proto nemohl zmíněný verš akceptovat.

Desmond nechal tuto záležitost nejdříve otevřenou. Překlad pokračoval dál, až narazili ve druhé kapitole na 25. verš, ve kterém stojí: „Oba dva byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se.“ Desmond v tom viděl šanci vrátit se ještě jednou k zavrženému tématu. Zeptal se tedy svého pomocníka: „Proč je tady zvlášť uvedeno, že se nestyděli? Kdyby to byli dva muži, nebyl by přece důvod, aby se styděli.“ Muž se zarazil a přemýšlel. Potom mu bylo najednou všechno jasné. Pochopil, že vše, co je napsáno v Bibli, je pravda.

Rychle šel ven ke svým lidem a řekl jim: „Víte co? My jsme si vždycky mysleli, že být ženou je trest. To však není pravda. Bůh stvořil oba, muže i ženu, na samém počátku.“ Jeho zpráva se bleskově roznesla po celé vesnici, ba pronikla dokonce i do okolních vesnic: muž a žena byli stvořeni na samém počátku. Potom však žena nemůže být méněcennější než muž.

Pouze na pozadí tradičního pojetí můžeme posoudit, jaký vliv tato zpráva měla. Můžeme si představit, že nový pohled přinesl mnoho změn. Především ovlivnil postoj mužů k jejich ženám a dětem, ale také změnil celý jejich rodinný život.

Boží Slovo může odhalit problémy, o nichž jsme vůbec neměli tušení. Pro tento národ znamenalo nové poznání velké ulehčení a pomoc, ale především uzdravení vztahů mezi muži a ženami. Bylo to pro ně osvobozující poselství!

Desmond Oatridge, Papua – Nová Guinea

Jedno zmáčknutí a ozval se příběh o uzdravení Petrovy tchyně, namluvený v jazyce Wobé: „… a Ježíš poručil horečce a ta ji opustila…“ Nahráli jsme prvních 10 přeložených kapitol Lukášova evangelia, abychom náš překlad ověřili mezi lidmi z kmene Wobé, kteří neuměli číst. Během návštěv jsme našim přátelům a známým přehrávali nahrávky a ověřovali si, zda příběhům opravdu porozuměli a zda jsme použili slova jazyka Wobé správně.

K příslušníkům kmene Wobé se na návštěvu chodí zásadně večer a nejlépe po předchozím ohlášení. Na jeden večer jsme se tedy ohlásili u rodiny Anatola, mladého evangelisty. Ještě než jsme vstoupili do domu, zjistili oba moji průvodci, že něco není v pořádku. Ve spoře osvětleném pokoji jsme našli několik příbuzných z okolních vesnic. Určitě nepřišli proto, aby naslouchali příběhům z Lukášova evangelia. Také jsme neslyšeli obvyklé hlasité přivítání: „Ao sneo, ao sneo.“ Pozdravy zněly přidušeně a Anatol nám dal na srozuměnou, že dnes jen sotva budeme moci pustit svou pásku. Když jsme vstoupili dál, uviděli jsme Moku, tchyni staršího bratra Jeana, jak napolo sedí, napolo leží na dřevěné židli, těžce dýchá a oči se jí horečkou jen lesknou.

Stáli jsme zde před trpícím člověkem s nahranými příběhy o Ježíši. Máme této nemocné ženě upřít radostné poselství o naší spáse? Jednoduše jsem nebyla schopna odejít pryč. Vždyť právě v takovéto situaci má Boží Slovo co říct. Poprosila jsem tedy pána domu o svolení k přehrání alespoň dvou nebo tří příběhů. Mé prosbě vyhověl.

Kolemstojící, ačkoli se jednalo o jejich jazyk, jen stěží zaslechli první slova příběhu o uzdravení Petrovy tchyně. Najednou však jejich tlumený hovor ustal a příběh zcela upoutal jejich pozornost. „To je úplně stejné jako u nás!“ vykřikl jeden z nich. Když jsem pak nahrávku  zastavila, začali někteří z hostů volat: „Ještě dál!“ Tak pokračovalo povolání rybářů, uzdravení malomocného, uzdravení ochrnutého (všechno z Lukáše, 5. kap.). Lidé napjatě naslouchali.

Pociťovali jsme přítomnost Pána Ježíše. Po vyslechnutí několika dalších příběhů jsem pochopila, že teď je ta správná chvíle, abych staré paní navrhla, že se s ní budu modlit. Ježíš je stále stejný dnes jako v době Nového Zákona. Proč by neměl i v této situaci projevit svou sílu a lásku? Vysvětlila jsem přítomné rodině, co mám v úmyslu a oni souhlasili. Položila jsem tedy na ženu ruce v pevné důvěře, že Boží Slovo platí i zde pod africkou oblohou plnou hvězd. Prosila jsem Pána o odpuštění jejich i našich vin, prosila jsem, aby Bůh oslavil své jméno mezi těmito lidmi tím, že Moku uzdraví.

Potom jsme v tichosti sbalili své věci. Sténání Moky trochu ustalo a my jsme si pomysleli, že bude v noci dobře spát. Na ověření správnosti našeho překladu nebylo za těchto podmínek ani pomyšlení. Teprve později jsem si uvědomila, že díky mým častým modlitbám došlo ke zcela jinému ověření biblického textu. Vyslyší Bůh mou modlitbu a bude i v této situaci stát za svým Slovem?

Celý týden jsme nedostali od Anatola a jeho rodiny žádnou zprávu. Když nás však později navštívil, mohli jsme z jeho obličeje vyčíst radost. Moka šla již den po naší návštěvě na pole a sklízela rýži. Společně jsme děkovali Bohu, že náš překlad pro kmen Wobé byl potvrzen způsobem, který byl pro nás mnohem důležitější a povzbudivější, než všechna chvála a uznání z lidských úst.

Christa L., Pobřeží slonoviny

Photographer: Heather Pubols & Zeke du Plessis

Před nějakým časem jsme začali překládat evangelium podle Matouše do jazyka Binumarijců z Nové Guineje. První kapitola jak známo začíná 17 verši, které neobsahují nic jiného než výčet pokolení od Abraháma po Ježíše. Musel jsem přiznat, že tato řada jmen pro mne při čtení Bible nikdy neměla zvláštní význam. Co je na tom tak důležitého? Většinou jsem uvedené verše přeskočil.

Nyní jsem tedy začal s překladem. Mám však své spolupřekladatele a čtenáře prvních rukopisů nudit těmito nedůležitými výčty jmen nebo je dokonce od dalšího čtení odradit? Raději ne! Začal jsem tedy od 18. verše, kterým začíná vlastní historie narození Ježíše Krista. Teprve po dokončení celého překladu mi došlo, že mi ještě schází dopsat rodokmen. Rychle jsem se do toho pustil, abych zameškanou práci dohnal.

Jednoho večera se v jednom z vesnických domů konalo setkání křesťanů. Tak jako už mnohokrát, šel jsem tam i nyní a vzal jsem si svůj poznámkový blok s čerstvě přeloženými verši, abych je ve shromáždění přečetl a zjistil, zda je překlad správný. Dům byl již naplněn lidmi, kteří dřepěli kolem doutnajícího ohně. „Posaď se a předčítej nám!“ vyzvali mně vzápětí. „Oh, je to jen několik veršů, které jsou plné různých jmen,“ odvětil jsem jim, ale pak jsem se posadil a přečetl jim oněch prvních 17 veršů. Když jsem začal: „Abrahám zplodil Izáka, Izák zplodil Jákoba, Jákob zplodil Judu a jeho bratry,“ posluchači zpozorněli a semknuli se kolem ohně blíž ke mně. S každým veršem napětí rostlo. Vůbec jsem si nedovedl vysvětlit, proč tak dychtivě poslouchají. Jakmile jsem skončil, položil mi jeden z nejstarších ruku na rameno a zvolal: „Slyšeli jste to, příběhy zapsané v této knize nejsou žádné mýty nebo bajky bílého muže, je to pravda. Známe také příběhy našich předků, ale kdo to kdy slyšel, aby bylo možno sledovat předky až do daleké minulosti? To, co je zaznamenáno v této knize, se opravdu stalo!“ Teprve nyní mi došlo, že pro mě bezvýznamné verše se staly pro Binumarijce klíčem k pochopení Matoušova evangelia. Díky výčtu pokolení náhle pochopili, že je obrovský rozdíl mezi jejich mýty z minulosti a historií Ježíše Krista. V evangeliu nejde o příběhy umožňující přístup k nějaké nové magii, pomocí níž by mohli získat majetek nebo proklít příbuzné. V evangeliu jde o příběh Boha a konkrétních lidí, který se stal i pro ně příběhem spasení.

Desmond Oatridge, Papua – Nová Guinea

Floriano byl líný. Všichni příslušníci národa Guajajara to viděli stejně. Oni obdělávali svá pole a starali se o rodiny, ale Floriano ležel celý den v houpací síti a kouřil marihuanu. Také jeho otec byl velmi rozzloben. Floriano zanedbával svou ženu a děti. Lidé s nimi měli soucit pro jejich ubohý oděv. Florianova vážnost ve vesnici znatelně klesala.

Jednoho dne přišli do Florianovy rodné vesnice v Brazílii Carole a Carl Harrisonovi, manželský pár překladatelů. Vesnice se jmenuje Campo Alegre a je jednou z 57 vesnic, ve kterých Gaujajaraové žijí. Harrisonovi chtěli pro tento kmen přeložit Nový Zákon a pátrali po nějakém vhodném muži, který by jim pomohl zvládnout zdejší jazyk. Zdálo se však, že nikdo z nich nemá čas. Všichni lidé pracovali pilně na svých polích, všichni – kromě Floriana. Harrisonovi si všimli, že se celé dny nečinně převaluje v houpací síti. Protože se jim nepodařilo nikoho najít, váhavě se nakonec otázali Floriana, zda by jim byl ochoten při učení jazyka pomoci. Floriano s tím souhlasil, neboť by se rád naučil číst.

Několik let jim pomáhal při zvládání jazyka a poté pracoval i jako pomocník na překladu. Stalo se při tom něco ohromujícího. Boží Slovo měnilo jeho životní styl. Dával si záležet na oblékání a koupal se častěji než předtím. Svůj dům udržoval v pořádku, dokonce kolem něho vysadil květiny. Nejdůležitější změnou však bylo to, že se začal starat o svou rodinu. Bůh ovlivnil velice znatelně jeho život.

Potom se Carl se svou rodinou vrátil do Spojených států a o rok později navštívil znova Campo Alegre. Tím, co tam zažil, byl velice pohnut. Floriano se přestěhoval do jiné vesnice, aby tam lidi naučil číst. Sami obyvatelé ho pozvali. Za tuto službu jemu i jeho rodině poskytli ubytování a stravu. Floriano přitom nebyl žádný učitel. Neměl ani potřebné vzdělání, ani nevlastnil knihy nutné k výuce. Jeho metoda byla neobvyklá a jednoduchá, ale velmi úspěšná. Prostě lidem přečetl první verš Markova evangelia a nechal je verš zopakovat, zatímco ho očima sledovali v Bibli. Potom to s nimi opakoval tak dlouho, až ho všichni uměli nazpaměť. Dále pokračoval s druhým veršem, pak s třetím, čtvrtým atd.

Floriano však brzy přišel na to, že někteří z jeho žáků naučené verše po čase zapomínají. Pokusil se proto vymyslet ke každému verši nějakou melodii a žáci pak vlastně při čtení verš zpívali. To mělo mnohem lepší účinek a někteří se pomocí této neobvyklé metody opravdu naučili číst.

Carl žasl nad proměnou Floriana. Mnohem víc však byl ohromen cílevědomostí a vytrvalostí, kterou Floriano dalších patnáct let vkládal do každého dne. Více než 200 příslušníků národa Guajajara uvěřilo díky němu v Ježíše Krista. Dříve nedělal nic ani pro sebe, ani pro ostatní lidi, ale Boží Slovo přeložené do jeho jazyka ho změnilo. Dnes již Floriano neleží celý den nečinně ve své houpací síti, ale pracuje odvážně pro Ježíše Krista.

Harrison a Larry Clark, Brazílie

Jednou pozdě odpoledne jsme se zrovna s Timoteem chystali přeložit poslední chybějící verš Janova evangelia pro kmen Mamainde z Brazílie. 14. verš z první kapitoly jsem si nechával až nakonec jednak proto, abych měl všechna potřebná slova připravena, a také z úcty před jeho mocnou výpovědí: „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.“

Můj spolupracovník Timoteo je velmi bystrý mladý muž a vynikající pomocník při překladu. Kromě toho velmi touží po opravdovém poznání Boha. Začali jsme s prací na obtížné větě: „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi“ Bylo zapotřebí mnoho času k jasnému pochopení tohoto verše.

Slunce již tolik nehřálo, avšak vzduch zůstával stále ještě vlhký a těžký. Komáři létali v hejnech kolem nás. Dnes mne však tolik nerušili jako obvykle. Hovořili jsme spolu dál a snažili se pochopit hluboký význam verše. Jak jen máme chápat, že „Slovo“ se stalo tělem? Jak k tomu došlo? Co je milost? Co je sláva? Jak může být člověk plný pravdy? Jakým způsobem tohle všechno přeložíme do jazyka mamainde?

Mezitím slunce úplně zapadlo. Studený večerní vánek zaplašil komáry a zpřeházel mé listy s poznámkami. Zapálil jsem několik svíček. V jejich mihotavém světle jsem spatřil Timoteův napjatý obličej. Pracovali jsme dál, dokud mi bez velkých citových výlevů nedal najevo svou spokojenost, že tento verš pochopil a že se nám ho podařilo správně přeložit. Nyní se chtěl vrátit zpět do svého domu.

Vstal jsem, protáhl se a začal jsem se těšit na opožděnou večeři. Najednou jsem však uslyšel Timotea, jak s hlasitým pokřikem spěchá vesnicí. Nevěřil jsem vlastním uším. „Haló,“ křičel tak hlasitě, jak jen mohl, „pojďte sem všichni a poslouchejte, co vám chci říct! Ten Ježíš Kristus nebyl pouze nějakou duchovní bytostí, jak jsme si dosud mysleli, nýbrž i člověkem. Byl obojím v jedné osobě!“ Příslušníci kmene Mamainde se rychle shromáždili, a zatímco si sedali k ohni, hovořili rozčileně jeden přes druhého. V tu chvíli jsem zapomněl na večeři, šel jsem k nim a poslouchal. Byl jsem svědkem fascinující události, kdy Timoteo ukázkovým způsobem vysvětlil své rodině a přátelům jednu z nejhlubších duchovních pravd, ačkoli jí sám teprve před chvíli porozuměl.

Když jsem se potmě vracel domů, hovořili stále ještě o verši z Jana 1,14. Duch Svatý vykonal svou práci. Uchopil meč Božího Slova a použil ho. Přeložené Slovo proniklo přímo do srdce jednoho z amazonských indiánů a přineslo tak do mnohých životů světlo.

Peter Kingston, Brazílie

Překládání Bible vyžaduje velké úsilí, což jistě nikdo nepopírá. Je zapotřebí investovat hodně času (většinou mnoho let) a pracovních sil. Pobyt překladatelů a jejich rodin stojí spoustu peněz, stejně tak příprava a tisk knih. Tato práce vyžaduje osobní oběti a někdy je člověk nucen riskovat i svůj život. K tomu patří ještě skutečnost, že národy, pro které je všechna námaha vynakládána, čítají většinou jen několik tisíc obyvatel.

Zdá se tedy, že otázka: „Vyplatí se to vůbec?“ je zde oprávněná.

Bereme-li na zřetel hospodářský prospěch, pak u mnoha malých národnostních menšin odpověď bude určitě záporná. Když je možné prodávat miliónové náklady, jako třeba německé vydání Bible, pak se dá hovořit o zisku. V misionářských oblastech, kde náklad Bible dosahuje jen několik tisíc kusů nebo i méně a kde si lidé nikdy nemohou dovolit Bibli koupit za její plnou výrobní cenu, je šíření Písma svatého možné jen díky příspěvkům církví a různých křesťanských organizací bohatých zemí Evropy a Ameriky.

Boží Slovo pro všechny lidi

Překladatelům Písma nejde při jejich práci pouze o vytvoření knihy. Chtějí přeložit Bibli, protože jsou pevně přesvědčeni, že tato kniha má pro lidi obrovský význam. Drží se hesla: Boží Slovo pro všechny lidi. Šíření Bible tak patří k podstatě naplňování misijního poslání.

Pán Ježíš přikázal svým učedníkům, aby šířili evangelium, křtili lidi a činili z nich jeho následovníky. Avšak všechny tyto aktivity mají být propojeny základním posláním: „Učte je zachovávat vše, co jsem vám přikázal!“ (Matouš 28,20).

K růstu ve víře patří důvěrné zacházení s Biblí. Kázání jednou týdně, často v cizím jazyce nebo za pomocí překladatele, nevystačí, to platí jak pro jednotlivce, tak pro celý sbor. Křesťané potřebují Bibli ve srozumitelné, k srdci mluvící podobě. Zvlášť to platí pro malé národy, které mají jen malou šanci, že se jim dostane stálé misionářské péče a že obdrží křesťanskou literaturu a biblické vzdělání ve svém jazyce.

Pravdou však zůstává, že již samotný překlad Bible je úžasným prostředkem pro evangelizaci jednotlivců u národů, které ještě nebyly evangeliem zasaženy. Překlad totiž není práce jednoho cizince. Mnoho domorodců je v průběhu práce zapojeno, a tak přicházejí do kontaktu s Biblí. Tím může na jejich srdce Boží Slovo působit i bez kázání misionáře. Často se právě pomocníci a spolupřekladatelé stávají klíčovými osobnostmi při evangelizování lidí svého národa a při zakládání sborů  nezávislých na zahraničí.

Například u indiánů Chamula v Mexiku nebylo překladatelům dovoleno pobývat na jejich území, protože indiáni nechtěli o křesťanství nic vědět. Pouze jeden jediný indián byl ochoten spolupracovat na překladu Nového Zákona v nedalekém městě. Intenzívní práce s biblickými texty ho přivedla k Bohu. Příležitostně pak navštěvoval svou vesnici a hovořil se svými přáteli a příbuznými o své víře. Další indiáni tak uvěřili evangeliu a z nepříliš slibného začátku vzniklo duchovní hnutí, které zasáhlo celou oblast Chamula. Dnes se nachází skoro v každé vesnici sbor, aniž tam kdy kázal nějaký misionář. Překládané Boží Slovo se tak samo o sobě stalo misionářem, který zůstává v zemi i poté, co překladatel Bible svou práci dokončil.

Překládání Bible se vyplatí pouze tehdy, jestliže se vyplní Boží záměry s touto knihou, když lidé poznají dobrou zvěst o Ježíši Kristu, uvěří ve svém srdci, budou v víře posilováni a společně vytvoří živý sbor. Následující zprávy na příkladech demonstrují, že se to na celém světě opravdu děje.

Přednáška o misionářské práci byla u konce a já jsem si balil své věci. Najednou ke mně přistoupila jedna z posluchaček a obdivně poznamenala: „Vy jste ale odvážní!“ Přesně tohle jsem čekal. Ještě žádná má přednáška neskončila bez toho, aby někdo nepřišel s podobným komplimentem. Jistě, svým způsobem jsem i já odvážný. Dá se říct, že cestovat během dovolené spolu s třemi malými dětmi a mít týdně kolem deseti přednášek není zrovna jednoduché. Ale tohle ona žena neměla vůbec na mysli, přesto měla vlastně pravdu, aniž to možná tušila.

V očích našich spoluobyvatel z ostrova Murray jsme vzhledem k našemu životnímu stylu odvážní. Náhodní pozorovatelé mohou jen stěží uvěřit tomu, že se za teplých dnů naše děti koupou v moři, kde se vyskytují žraloci, zatímco jejich otec hází kameny na dravé ryby plující kolem. Nikde jinde se totiž nelze osvěžit. Neexistuje  také možnost zapojení ventilátoru, použití vodní hadice nebo zakoupení zmrzliny. V období sucha má každý z nás v určitých dnech k dispozici pouze litr pitné vody.

Někteří si mysleli, že jsme to měli velmi těžké, protože jsme jedli každý den pouze ryby (a žádné jiné maso) a jen zřídka zeleninu. Další si dělali starosti o naše zdraví, neboť se zde vyskytuje tropická horečka, malárie a žloutenka, kromě toho také různé nemoci kůže a vředy. Mnoho lidí považovalo překladatelskou práci za něco, co nás muselo přivést do dosti beznadějného postavení, protože jsme byli nuceni učit se najednou dva jazyky a žít mezi lidmi, jejichž zvyky jsou zcela jiné a kteří se z historických důvodů chovají k bílým lidem nedůvěřivě. Ve skutečnosti nám však toto nepohodlí příliš nevadilo. Časem jsme se zde naučili žít.

Kromě toho jsme byli i přes některé nepříjemnosti bohatě obdarováni. Murray, ostrov vulkanického původu, je obklopen korálovými útesy a křišťálově průzračnou vodou, ve které se prohánějí nejrůznější exotické ryby. Obyvatelé ostrova se od jiných lidí nijak neliší. Máme je velmi rádi. Dále zde neexistuje žádný dopravní systém, žádné televizní přístroje a jen sotva nějaké krádeže či obchodní machinace. Na ostrově Murray se nesetkáte s žádným nátlakem nebo spěchem. Každý večer se procházíme po pobřeží a sbíráme mušle. Nemusíme spěchat, abychom někam přišli ve smluvenou dobu. Pro zdejší lidi je zítřek stejně dobrý jako dnešek. V mnohém ohledu se tu tedy žije pohodlněji. V tomto smyslu se návštěvnice mého semináře mýlila.

Na druhou stranu však byl v její výpovědi, že jsme odvážní, kus pravdy. Jsme stateční, protože jsme služebníci našeho Pána. To vyžaduje odvahu! Pro lidi v naší vlasti je to určitě těžké, protože je rozptyluje obrovské množství zdánlivě důležitých věcí: úklid domu, sekání trávníku, vzdělávací kurzy nebo film, který člověk musí každopádně vidět. Dokonce i aktivita ve sboru může člověka odvést od převzetí skutečné odpovědnosti.

Samozřejmě i my můžeme narazit na obdobné potíže. Před nedávnem mi jeden přítel vyprávěl, že jeho žena umírá. Předsevzal jsem si, že ji zajdu navštívit. Vždy mi však do toho něco přišlo – děti byly jedno po druhém nemocné, bylo potřeba upéct chleba a vyprat věci, no a jako vždycky byl v domě hrozný nepořádek. Konečně jsem naložil děti do kočárku, nechal jsem vše ležet a vydal jsem se přes vesnici na návštěvu Georgovy ženy, ona však v domě nebyla. Za několik dní jsem v jejich domě uslyšel pohřební nářky. Tehdy jsem se musel ptát, zda jsem opravdu udělal vše pro to, abych ji navštívil.

Jak je to s našimi sousedy? Znají ty nejdůležitější pravdy evangelia? Je těžké milovat sousedy, když ani nevíme, co jsou vlastně zač. Také v tomto ohledu to máme na ostrově Murray snazší, žijeme zde poklidným životem uprostřed uzavřené společnosti. Zde jednoduše nemůžeme někoho jen tak minout. Očekává se od nás, že se zastavíme a budeme připraveni k rozhovoru. Kvůli jazykovým obtížím to není pro nás zatím nic lehkého. Přesto se sami sebe zcela vážně ptáme, zda Bůh od nás neočekává ještě větší úsilí.

Kolik odvahy máme vlastně mít? Mne osobně vždy povzbudí dvě zaslíbení našeho Pána z Matoušova evangelia. To první je misijní vyslání (Mat. 28,18-20), kde nás ujišťuje: „Já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ Druhé je z kázání na hoře (Mat. 6,25-35), kde nám radí, abychom se netrápili a vyzývá nás: „Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všecko ostatní vám bude přidáno.“

Takže má posluchačka měla pravdu – jsme odvážní, když se pro šíření evangelia vystavujeme těžkostem. Avšak ne každý člověk musí jít za každou cenu na misijní pole. Všichni ale máme neustále sami sebe zkoušet a ptát se, jaké je naše poslání, jak vypadá naše služba, a je zcela jedno, kde se zrovna nacházíme!

Peter Wickham, Austrálie

Photographers: Rodney Ballard, Elaine Bombay, Marc Ewell

Již před několika lety byl Nový Zákon přeložen do jazyka indiánů Machiguenga (Peru). Nyní mohou Machiguengaové koupit tuto úžasnou knihu ve svých vesnicích v pralese za opravdu nízkou cenu. Je to tlustá, pro cizince matoucí a nesrozumitelná kniha, obsahující slova, která mají až padesát písmen. Je to však stejné poselství o Boží lásce, jaké nacházíme v naší Bibli.

Když se podíváme na úsilí, které za tímto překladem stojí, je nám hned jasné, že se náklady na překlad dají jen stěží spočítat. 23 456 dolarů, které poskytla pro tisk Bible společnost Word Home Bible League, představuje jen zlomek všech nákladů. Pouze Bůh ví, kolik námahy bylo vynaloženo, ale přesto bych chtěl uvést něco z toho, co tato kniha stála.

V prvé řadě je to dvacet pět let pobytu rodiny Snellovy v Peru, jakož i mnoho let pobytu dalších dvou rodin a některých spolupracovníků, kteří se tohoto projektu účastnili. Ztratili jsme také dva hydroplány Helio-Courier. Jeden z nich byl v noci, přestože byl pevně připoután ke břehu, odplaven nečekanou povodní. Druhý byl náhlým pádem úplně zničen. Stalo se to poté, co indiánům Machiguenga dopravil knihy s překladem Skutků svatých apoštolů. Jiná letadla byla při cestě do této vesnice většinou nějak poškozena. Všechny uvedené náklady přišly přibližně na milión dolarů.

Tato finanční částka však nezahrnuje všechno. Osobní nasazení bylo obrovské: celodenní cesty po nebezpečných stezkách v džungli; mnoho let prožitých v odlehlých vesnicích daleko od domova; život bez vlastních dětí, když musely žít v internátě na základně; ztráta soukromého života a stálá připravenost pomoci indiánům. Péče o nemocné, kteří mohli kdykoli přijít, stála nekonečně mnoho trpělivosti, energie i probdělých nocí. Kdo může spočítat náklady spojené s oddaností lidí, kteří se všeho jiného vzdali, aby dosáhli cíle – překladu Nového Zákona?

Wyane a Betty Snellovi obětovali 25 let života, aby vykonali toto poslání. Když se stěhovali, vzali s sebou dvě děti, jedno ve věku 8 let, druhé mělo pouze 22 měsíců. Později se jim narodily ještě další dvě děti. Dnes jsou Snellovi již prarodiči. Někteří z potomků kráčejí v jejich šlépějích a slouží jako misionáři.

Kromě toho všeho si překlad vyžádal i oběti na zdraví a životech. Vyskytly se četné případy malárie, tři případy hepatitidy (v případě Betty byl její život zachráněn jen díky rychlému transportu letadlem), dcera Melody dostala dětskou obrnu a Wayne byl po léta trápen úplavičnými měňavkami. Část překladu vznikla na nemocniční posteli, když byli překladatelé příliš slabí na to, aby se udrželi na nohou. Harold Davies a jeho indiánský pomocník přišli o život při pádu dopravního letadla, když byli na cestě k Machiguengům.

Také Machiguengové přinesli různé oběti. Pomocníci z řad domorodců věnovali spoustu času, aby společně s překladateli provedli jazykovou analýzu a pomohli při překladu. Po návratu domů však často zjistili, že jejich majetek je rozkraden a dobytek pošel hladem, protože zatímco oni pomáhali cizincům, nikdo se o něj nestaral.

Nejobtížněji však můžeme posoudit duchovní nasazení, které za překladem stojí. Žít a pracovat tam, kde ještě moc satana nebyla překonána, s sebou přináší obrovský útisk. Jeden z pilotů přiznal: „Nemohu letět dál do nitra území Machiguengů, protože démonické působení je tam příliš velké.“ Satan napadal překladatele různými způsoby. Nejdůležitější pomocník přišel o život při nehodě na rozbouřené řece. Wayne Snell málem zemřel, když se jednou převrátil na kánoi. Pilot George Woodward se dostal do nebezpečí života, když se pokoušel dostat připevněný hydroplán z rozbouřené řeky na bezpečné místo. Překladatelé zde narazili na duchovní slepotu a temnotu. Velkou ranou pro ně bylo, když indiáni, kteří uvěřili, znovu upadli do hříchu. Někteří příslušníci kmene Michiguenga nepřijali Boží dar záchrany pouze proto, že se nedovedli zbavit svého strachu a nenávisti. Nikdy nebudeme schopni změřit rozsah duchovního boje, neboť sám Bůh chránil své vyvolené a bojoval za ně.

Nasazení bylo obrovské! Když však Wayne Snell před časem znovu navštívil některé vesnice Machiguengů, ke své velké radosti zjistil, že se tam všude čte Nový Zákon. V průběhu let vznikly v mnoha vesnicích křesťanské sbory, které se nyní mohou sytit Božím slovem ve svém jazyce. Wayne našel knihy opotřebované častým čtením, v nichž byla důležitá místa podtržena. Ve vesnici Huallana si jeden pastor, který neuměl číst, nechal Boží Slovo předčítat a učil se ho nazpaměť. Na bohoslužbách pak ve svém kázání naučené verše citoval a otevřenou Bibli přitom držel v ruce. Na každém kroku mohl Wayne pociťovat velkou změnu, která proběhla v životě těchto lidí.

Jiný pastor vyznal, že Nový Zákon změnil celý jeho život. Jako pastýř se také cítí odpovědný za zdraví členů svého sboru. Když jedno malé děvčátko těžce onemocnělo, mluvil s jeho nevěřícími rodiči o tom, že by se starší sboru mohli za ně modlit. Starší se pak sešli a modlili se za dívenku s důvěrou v zaslíbení z páté kapitoly epištoly Jakuba. Děvčátko bylo uzdraveno a spolu s dalšími dvěma členy rodiny uvěřilo v Ježíše Krista.

Zaseté Slovo přináší ovoce. Uspokojení z toho, že jsme mohli být použiti jako nástroj, je pro nás překladatele nejkrásnější odměnou. Víme však, že cena překladu (jakkoli by mohla být vysoká), se nikdy nepřiblíží ceně, kterou zaplatil sám Bůh. On vydal svého vlastního Syna na smrt, aby nám mohl nabídnout “Novou Smlouvu“, svazek pokoje vydobytý skrze Ježíšovu krev. Ta platí také pro Michiguengy a je jim přístupná v jejich vlastním jazyce.

Paul Wyse, USA

Pohledy na Peru 

Photographer: Marc Ewell – 

Také překladatelé, kteří pracují na misijním poli, znají všední dny a jednotvárnou rutinní práci.

Avšak jejich pracovní prostředí a životní podmínky se oproti kolegům v Evropě značně liší. Jejich život a práce se nutně odehrávají mezi lidmi, pro které překládají. Je pro ně přirozené pracovat v nějaké vesnici „třetího světa“, kde se musí obejít bez mnoha příjemných věcí, které jsou v Evropě samozřejmostí.

Životní styl překladatelů a jejich rodin není zcela identický s životem domorodých obyvatel, ale přesto je mu natolik přizpůsoben, že s sebou pro překladatele přináší určitá omezení a oběti.

Život ve společném soužití s lidmi jiné kultury Je radostnou a obohacující zkušeností, ale mnohdy je také těžký, a dokonce i nebezpečný. 

… a pohanské národy, aby slavily Boha za jeho slitování, jak je psáno: “Proto vzdám tobě chválu mezi národy a jménu tvému žalmy zpívati budu.” Římanům 15, 9