Vše v nebi i na zemi bylo stvořeno jím – to, co se vidí i co se nevidí, trůny i panství, vlády i mocnosti. Skrze něj a pro něj bylo stvořeno vše.  (Koloským 1,16)

   „Jdeš se mnou do mojí zahrady?“ Nestačím se divit. Tiyani má zahradu? Mladý muž mi občas pomáhá při překládání Bible do jeho mateřského jazyka „samo“. Kromě toho je však více známý tím, že se vyhýbá jakékoliv práci, velkou důležitost přikládá svému vzhledu a rád píská na hezká děvčata. Váhal jsem, ale Tiyani se nevzdává: „Pojď se mnou, chci ti něco ukázat!“

    Se zvědavostí ho následuji po vyšlapaném chodníku v křoví. Konečně jsme dorazili k upravenému kousku země, kde už na nás čekala celá řada vesničanů. Všechno je připraveno přesně tak, jak je u Samojců zvykem, když zakládají novou zahradu. „Tak ty chceš skutečně osadit zahradu?“ „Ano, všechno jsem připravil. Uvidíš.“

   Tiyani zahájil slavnostní ceremonii, při které vzal sázecí kolík a silně ho zarazil do země. V tuto chvíli obvykle následuje magický rituál: jeden z mužů žvýká kůru z jistého druhu stromu, oběhne připravený pozemek kolem dokola, vyplivne kůru a vysloví zaklínadlo. Pak vezme majitel zahrady z řeky malý kulatý kámen, položí ho do čerstvě vyraženého otvoru v zemi a rovněž řekne zaklínadlo. Ještě jsem nikdy nezažil, aby Samojec zakládal zahradu, aniž by provedl tuto ceremonii.

   Ale tentokrát je všechno jinak: Tiyani vytáhne sázecí kolík ze země, drží ho v obou rukách, obrátí oči k nebi a modlí se: „Bože, já vím že můžeš tuto zahradu ochránit. Ty také víš, že musíme jíst. Má poslední zahrada se nepovedla. Prosím, starej se o mou novou zahradu. Prosím tě ve jménu Ježíše. Amen.“

   Později jsem zašel za Titanem a ptám se ho: „Jak jsi přišel na to, tu ceremonii tak změnit? Kdo ti to řekl?“ Podíval se na mě: „Ty to víš!“ Nevycházel jsem z údivu. Já jsem ho prý přivedl k tomu, že má opustit čarování a místo toho se modlit k Bohu? Tiyani vysvětluje: „Ano, když jsme překládali list ke Koloským. Tam je v první kapitole napsáno, že Bůh všechno stvořil. Když on všechno učinil, potom on má vůbec tu největší moc. A já chci být tam, kde je největší síla.“

   Krátce po tomto zážitku jsme opustili s manželkou vesnici Samo a Papuu – Novou Guineu a nastoupili pobyt v naší domovině. S Tiyanim jsme se znova viděli až za několik měsíců. Samozřejmě jsem se nejprve ptal na jeho zahradu. Se zářícím úsměvem říká: „To byla největší úroda, jakou jsem kdy měl. Všichni se mě ptali, jaké zaříkání jsem použil, že jsem měl tak bohatou úrodu. Tak jsem jim řekl, že jsem nepoužil vůbec žádné. Jen jsem se pomodlil, a Bůh nechal všechno růst.

Dan Shaw, Papua – Nová Guinea

Photographers: Lisa-Vanden-Berg / Elyse Patten / skip.wycliffe.net/ 

   Abychom zkontrolovali správnost biblických textů, předčítali jsme je také nekřesťanům, kteří je předtím ještě nikdy neslyšeli. Otázkami jsme se pak pokoušeli zjistit, zda a jak textu rozumí.

   Jednou jsme předčítali jednomu mladému muži z národa Krumen (Pobřeží Slonoviny) první verše z Markova evangelia. Je tam řeč o Janu Křtiteli, který kázal na poušti „křest pokání za odpuštění hříchů“ (Marek 1,4). V mnoha jazycích Afriky nelze podstatnými jmény vyjádřit děje jako křest, pokání, nebo odpuštění. Proto jsme přeložili: „Jan zvěstoval: „Změňte se od základu a obraťte se k Bohu, on vám odpustí vaše hříchy’!“ U výrazu „odpustit hříchy“ použili domorodí překladatelé slovo „pardon“ vypůjčené z francouzštiny, které bylo v církvi používáno. Tak jsme se zeptali mladého muže: „Co dělá teď Bůh s našimi hříchy?“ K našemu zděšení si myslel: „Teď Bůh položí naše hříchy blízko svého srdce“, což znamená, že stále na ně myslí. Jak je to možné, že náš překlad znamenal opak toho, co jsme chtěli říct?

Řešení hádanky jsme našli v hovorovém použití slova „pardon“. Krumenci jej požívají totiž i mimo církev, když prosí někoho o laskavost. Potom si právě myslí, že ten, koho žádali, si tu věc může vzít k srdci a stále na ni myslet. Někdy na začátku 20. století, když přišli na toto území první misionáři, zavedli francouzské slovo „odpustit“, protože žádné odpovídající v domorodém jazyku nenašli, nikdy ale nezkoumali, jestli to slovo bylo správně pochopeno. Nyní, po tomto objevu jsme se co nejrychleji pustili do hledání lepšího výrazu.

 Přišlo nám na mysl slovo ze školy: Když se píše něco křídou na tabuli, může se to hadrem smazat.  Na to se používá slovo „wuwla“. To je teď použito u Jana Křtitele a na mnoha jiných místech, kde je řeč o odpuštění. Po více než půl století tohoto nedorozumění bylo Krumencům teď jasné, že Bůh má na mysli něco lepšího než stále myslet na naše hříchy.

Podle zprávy od Petra Thalmanna, Pobřeží Slonoviny

Muži kolem stolu mají opět jednou ve svých obličejích ten bezradný výraz a já tuším, že je to jenom odzrcadlení mého bezradného výrazu tváře. Zdá se, že si myslí: „A máme to zase tady. Hledá nějaké slovo. Ale jaké?“

  Protože se nedá jednoduše říct anglicky slovo „výkupné“, které se od překladu očekává, tak to zkouším jinak: „Kdysi v průběhu bojů, jste zajali své nepřátele, správně?“

   „Ano“. – „Přihodilo se někdy, že jste jim nabídli propuštění zajatců na svobodu – abych tak řekl – muže, ženu, nebo dítě výměnou za nějaké zboží? Třeba za mušle, nebo prase, nebo něco podobného?“

   Tato otázka je pro ně absurdní. Smějí se a dělají si ze mě legraci. Vzít v úvahu něco tak materialistického je pod jejich důstojnost.

   Jejich boje a vraždy byly vždy pomstou za smrt. Jejich jediný smysl bylo dosáhnout vyrovnání. Jeden z mužů, Hapele však přichází s nápadem. Zdá se, že rozumí, kam chci dojít. „Máme něco podobného“, říká. „Není to úplně to samé. A u nepřítele jsme to ještě nikdy neudělali, jenom mezi našimi klany. Jmenuje se to ,duputapó’.”

Znám to slovo, znamená „obchod”.

„Vyprávěj mi o tom“, říkám.

   „Ty víš, že věci musí být vždy vyrovnány. Ale někdy se to vyrovnání nepodaří, přinejmenším ne úplně. Především, když se jedná o vlastní lidi. Něco podobného se přihodilo s kmenem Wótale. Není to tak dávno. Založili jsme si novou zahradu a nějaký Wótálec kácel jeden z velkých stromů. Kousek dál na svahu pracovala na ságové palmě jedna žena. Věděli navzájem o své přítomnosti a Wótálec jí několikrát říkal, že má odejít, ale ona chtěla ještě trochu pracovat.  Věděla, že to ještě potrvá nějaký čas, než tak velký strom padne, a tak pracovala dál. Když  Wótálec dokončil zářez, volal znova, aby šla dolů, ale ona ještě pořád neodešla. Potom náhle – mnohem dříve, než všichni očekávali – strom zaskřípal a začal padat. On volal a ona utíkala, ale bylo příliš pozdě. Strom padl právě na ni a rozbil jí lebku. Žena zemřela.

Wótálec utíkal pryč a skryl se v mužském domě. Všichni bratři z klanu té mrtvé ženy vzali okamžitě své luky, šípy a sekyry. Jako jeden muž kráčeli k mužskému domu, postavili se před ním a žádali spravedlnost. Žádali život Wótálce za život ženy, která byla zabita. ,Ale to byla přece nehoda’ protestovali jeho klanoví bratři zevnitř dlouhého domu. „V tom není žádný rozdíl, on to udělal“, volali zpátky. „Ale on ji přece varoval“, křičeli. „To nehraje žádnou roli“, křičeli ti druzí zpět.

Wótálci nevystrčili přes práh ani nohu, ale po nějaké chvíli se odvážili vyjít ven a vzali sebou různé předměty. Začali rozkládat po zemi všechno možné: lýkové pláštěnky (?), látky, sekyry, mačety, až po sůl a dokonce prasata. To byly pravé poklady, kterých by se bez naléhavého důvodu nikdy nevzdali. Zatím, co hora toho zboží rostla, nepřestal klan té ženy vykřikovat hrozby a Wótálci také řvali z celé síly.

Byl to obchod a  smlouvání, kolik by mělo stát, aby se zaplatil lidský život a šlo to dál a dál, až někdo z klanu té ženy zavolal: ,Supó’! To znamená ,dost’. Potom zakřičel vůdce Wótálského klanu: ,Duputapó’. Tím byla záležitost uzavřena. Byl to obchod. Muži toho truchlícího klanu posbírali všechny cennosti, odvedli si prasata a šli domů. Nato vyšel  Wótálec ven. Byl volný a nemusel se obávat žádné další odplaty.“

 „Jaké by to bylo, kdybychom toto slovo v tomto biblickém verši použili“, přemýšlím nahlas a formuluji nešikovně: „Byli jsme v nebezpečí, že budeme zabiti, ale Ježíš přišel a udělal obchod. Dal svůj život na našem místě a my jsme byli osvobozeni.“ Hapele přikývne: „Duputapó“, a Bůh řekne „supó“.

 Jeden starší muž nás celou dobu pozorně poslouchal. Teď se předklonil a na prsou se mu sem a tam houpala velká mušle. „Tomu se dá sotva věřit! To se ještě nikdy nestalo, aby ,dupatapó’ byl člověk. V minulosti jsme dali jako výkupné pro naše klanové bratry všechno možné. Skutečně moc. Ale nikdy jsme nedali člověka. A žádný člověk by sám sebe nedal!“

Dívá se dokola na ostatní, jeho bělmo září z hlubokých očí. S povzdechem se opře, jako by to bylo nad jeho pochopení. Potom řekl to, co vždycky říkají, když jim jde něco z hloubi srdce: „Umíráme lahodností  tohoto příběhu.“

Od Neile Andersona, Papua – Nová Guinea

V Lukáši 18,13 je zpráva o jednom celníkovi, který vědom si svých hříchů, bije se do prsou a prosí Boha o milost. U národa Kasena v Burkina Faso (západní Afrika) je bití se do prsou projevem hrdosti a pýchy. Toto gesto by se spíše hodilo arogantnímu farizeovi v příběhu. Když Kasenajci chtějí vyjádřit, že jim je něco líto, tleskají. To dělá také celník v překladu pro národ Kasena.

Podle zprávy Urs Niggli, Burkina Faso