Překládání Bible je řemeslo, kterému se lze naučit. Všichni nově příchozí spolupracovníci Wycliffovy misie absolvují potřebné vzdělání a pak se dají do práce. Každý překladatel Bible však dojde časem k poznání, že mu samotné vzdělání, dovednosti a technické prostředky nestačí. Stále znovu naráží na těžkosti a je vystaven útokům, které mu dávají tušit, že i u překládání Bible, stejně jako u každé misijní práce, dochází k duchovním střetům.

Možná se nestane, že bude po ďáblovi házet kalamářem, jak se to říká o Lutherovi, ale sám pozná, že modlitba a víra v moc Ježíše Krista jsou pro něho stejně nepostradatelné jako jazykověda a překladatelské techniky. A nyní několik osobních zkušeností.

Večerní škola pro příslušníky kmene Canela

Od západu slunce uplynula hodina – konečně nastala doba, abych se v chladu večera uvolnil. Najednou slyším venku nějaké kroky. Znovu k nám přicházejí indiáni: mladí muži, osvěženi koupelí po parném dni stráveném na poli, i mladé ženy, mnohé z nich nesou na svých bedrech děti.

Každý v tomto houfu drží v ruce Boží Slovo, někteří si dokonce přeříkávají nazpaměť naučené verše, jiní o naučených pravdách přemýšlejí a jejich srdce jsou pohnuta.

Přicházejí připraveni k modlitbě. Z jejich úst budou vycházet dlouhatánské modlitby – za ně samotné, za jejich děti, příbuzné, přátele, dokonce i za nepřátele. Modlí se také za naše děti, za sousedy, kteří neznají Boha, za brazilskou vládu, za úrodu na poli, o déšť a také o nalezení ztracených nožů a seker.

 

Přicházejí, aby se učili číst a studovat Bibli a pochopit ji tak, aby mohli svůj život podle Boží knihy usměrnit. Konečně přicházejí, po osmnácti letech práce a očekávání, studia a překládání, naděje a modliteb. Jak úžasný je to zlom! Jaká radost!

Proč však ve mně narůstají pocity nespokojenosti? Vím, že bych takhle neměl přemýšlet! Žádný jiný misionář tak určitě nejedná. Svou nelibost však nedovedu skrýt. Celý den jsem těžce pracoval. Nyní jsem přetížený a unavený. Nemám po tom všem nárok na volný večer? Obětovat všechny mé večery není vůbec lehké!

„Tvé večery? Kolik hodin jsi mi vůbec z celého 24-hodinového dne dal k dispozici? Osm hodin? Nebo 16? Nebo 22?“ „Pane, ony přece všechny náleží tobě, můj celý život, všech 24 hodin každého dne! I dvě následující cenné večerní hodiny jsou tvoje!“

Od západu slunce uplynula hodina a oni přicházejí, aby se učili o Bohu. A já jdu také, abych se učil od nich: podřízenosti, službě, obětem a disciplíně.

„Děkuji, Pane, za tuto večerní školu!“

Jack D. Popjes, Brazílie