Kdybyste někdy měli příležitost sedět se mnou a s mým spolupracovníkem Gadu několik dní u psacího stolu v jedné z filipínských vesnic, všimli byste si tří výrazů jazyka Tboli, které Gadu neustále používá.

Ten první je „Segton ko?“ (Je to správně?), jinými slovy: souhlasí to opravdu s tím, co chtěl pisatel tohoto oddílu vyjádřit? Mezi odborníky bychom řekli: Je to exegeticky správné? Zodpovězení zmíněné otázky na nás klade velkou odpovědnost a já se musím postarat o to, aby ANO bylo opravdu oprávněné.

Povrchní přečtení oddílu zde nestačí. Často si musím nejprve já sám pomocí různých komentářů, slovníků a jiných pomůcek objasnit, o čem daný text vlastně mluví. Teprve pak mohu překlad správně posoudit.

Druhý „Gaduův“ výraz zní: „Tagad, Ye Udi“ (Počkej chvilku, matko!). Takto mě často přerušuje, když mu není nějaký úsek zcela jasný nebo není srozumitelně a přirozeně přeložen tak, jak to má Gadu rád. Jeho měřítkem je myšlenka, že Nový Zákon má znít  jako rozhovory starých mužů, kteří mluví jazykem Tboli velmi dobře. O tento cíl velmi odpovědně usiluje. Takže já pak trpělivě čekám tak dlouho, až Gadu řekne: „Tagad.“, což znamená, že je s vybraným výrazem zcela spokojen.

Třetí výraz zní: „Teyem uu, Ye Udi.“ Takto vyjadřuje netrpělivost. „Teyem uu“ – napiš to tam, jinak zapomenu, co jsem říkal! Potom o tom budeš přemýšlet! „Teyem uu“ – neškrábej ty poznámky mezi řádky, později je nebudeme vůbec schopni přečíst! „Teyem uu“ – je opravdu nutné, abychom to měnili? Někdy si to jen tak pro sebe nesrozumitelně bručí, například když jsem mu jednou předložil několik návrhů, jak může dvě věty smysluplně spojit dohromady. Nakonec se na mě podíval, zavrtěl hlavou a řekl: „Teyem uu, Ye Udi“ – jak mám přemýšlet, když pořád mluvíš?

Po ověření správnosti překladu domorodými obyvateli se rukopisem zabývá ještě překladový poradce. Jeho úkolem je stanovit, zda je překlad přesný a zda plně odráží význam původního textu. Poradci jsou opravdu experti a jsou pro tuto práci důkladně vzděláváni.

David Hargrave je například pověřen ověřováním překladů pro australské křováky. Studoval teologii a absolvoval kurzy překladatelského poradenství a ověřování rukopisů. Všechna vydání překladů Bible pro Austrálii projdou před tiskem jeho rukama. Samozřejmě, že sám nemůže ovládat celou řadu nejrůznějších jazyků, jejichž překlad má ověřit.

Pracuje proto se zpětným překladem do angličtiny. Překladatel Bible tedy převede slovo po slovu zpět do angličtiny, aby David co nejpřesněji zjistil, o čem text v řeči tamějších domorodců vlastně vypovídá. Pomocí komentářů, slovníků a jiných pomůcek pak David ověřuje přesnost překladu a zaznamenává si místa, která se mu zdají nesrozumitelná nebo pochybná. Potom se setkává s překladatelem a prochází s ním všechny úseky, které si poznamenal. Většinou je také přizván i domorodý spolupracovník, který může mnohem lépe posoudit, co je překladem ve skutečnosti vyjádřeno.

Vycvičené oko poradce může zpozorovat některé nepřesnosti nebo chyby, které překladateli nebo domorodému poradci unikly. Často ze společných diskuzí vycházejí návrhy na zlepšení těžko srozumitelných míst.

Tak třeba Dave Hargrave žasl nad překladem Jana 1,29: „hle, zde je beránek Boží, který snímá hříchy světa“ v jazyce původních obyvatel. Tento verš tam vyzněl následovně: „On je jako mládě ovce od Boha. On, který přichází, vezme pryč vaše zlé věci, které činíte.“ Nešlo mu zde přitom o výrazy „mládě ovce od Boha“ nebo „zlé věci, které činíte“. Věděl moc dobře, že v jazycích původních obyvatelů Austrálie se nenacházejí přesná slova pro pojmy „beránek“ a „hřích“. Mnohem více však uvažoval o tom, zda tamější obyvatelé bez znalosti dobového pozadí Starého Zákona pochopí, co beránek Boží vlastně znamená. Když se na to optal jednoho z domorodých obyvatel, vyšlo najevo, že vůbec nepochopil, proč je Ježíš označován zrovna jako beránek. Původním židovským čtenářům Janova evangelia bylo zcela jasné, že se jedná o obětního beránka, který byl přinášen do chrámu jako oběť smíření za vlastní viny. Ale odkud to mají vědět australští domorodci? Na doporučení Davea překladatel původní verzi o tuto informaci rozšířil a verš pak zněl následovně: „On je jako mládě ovce, které bylo dáno Bohem ke smíření.“ Takto mohou i australští čtenáři pochopit to, co bylo pro Židy samozřejmostí.

Zkušební proces vyžaduje mnoho trpělivosti a otevřenosti ze strany překladatele, ale také velkou míru vcítění se ze strany poradce. Nakonec je rukopis většinou plný korektur, poznámek a škrtanců. Především první knihy překladu musí být často nově přepracovány. Jak práce pokračuje, zvětšují se také zkušenosti a jazykové znalosti překladatelského týmu, a tím se kvalita překladu zlepšuje. Potom se poradce spokojí už jen s namátkovou kontrolou důležitých nebo zvlášť obtížných míst.

Postup kontroly a zkoušek je samozřejmě velmi namáhavý a časově náročný. Ale je nutný pro to, aby mohlo Boží Slovo k lidem mluvit skutečně jasně a nefalšovaně.

Při překládání uplyne mnoho hodin strávených usilovnou mravenčí prací u psacího stolu, než je text v novém jazyce dokončen. Velký díl práce je tímto zvládnut, ale samotný překlad ještě není hotový. Zbývá velmi důkladné prozkoumání toho, zda beze změn odráží původní text Písma a zda je pro čtenáře jasný a srozumitelný.

Jako truhlář opracovává smirkovým papírem a lakováním nábytek do konečné podoby, stejně tak musí i překladatel pomocí různých zkušebních procesů dát své práci tu nejlepší konečnou podobu.

Pracovník Wycliffovy misie Wolfgang Stradner, působící na Pobřeží slonoviny, líčí tento komplikovaný proces:

„Jsem velice vděčný, že jsem překlad Bible pro národ Djimini z Pobřeží slonoviny nemusel dělat sám. V naší malé kanceláři jsem pracoval společně se dvěma pomocníky z tohoto národa. Jmenovali se Matouš a Justin. V poslední době jsme se hlavně zabývali překladem poslední kapitoly Lukášova evangelia.

Nejdřív jsme si společně s Matoušem pročetli kapitolu, kterou jsme chtěli přeložit, a poznamenali si obtížná slova, verše a oddíly. Poté jsme se pomocí různých překladů Bible a komentářů pokoušeli zjistit, jaký význam mají ony problematické verše pro nás. Následně jsme přemýšleli o vhodných formulacích, srozumitelných pro příslušníky národa Djimini. A pak už mohl Matouš celou kapitolu přeložit.

První rukopis jsme společně pročítali a vylepšovali některá vyjádření. Když jsme byli s touto fází u konce, usedl Matouš k psacímu stroji a načisto celou kapitolu přepsal. Rukopis byl pak předčítán křesťanům ve vesnici, někdy v rámci bohoslužeb a někdy pouze starším během nedělního odpoledne. Přitom jsme si zaznamenávali všechny návrhy na zlepšení a změny.

Potom se dal do práce náš spolupracovník Justin: rozdělil text na malé, myšlenkově spolu související oddíly a napsal k nim otázky. Vyzbrojen naším překladem a pomocnými otázkami se vydal na další průzkumnou cestu. Text byl předčítán dvěma nekřesťanům, mladému muslimovi a staršímu animistovi. Pomocí otázek Justin zkoumal, zda textu porozuměli. Nejasnosti, které přitom odhalil, společně prodiskutujeme a text je dále vylepšován.

Konečně může Justin tuto kapitolu přepsat, vyhotovuje vždy čtyři kopie. Jedná-li se o nějaký delší text, např. polovina Lukášova evangelia, spojíme jednotlivé listy do malé knížečky. Pak tyto části Bible půjčujeme lidem z národa Djimini a prosíme je, aby označili všechna místa v textu, která během čtení nepochopili. Tímto způsobem jim můžeme zpřístupnit výsledky naší práce a současně obdržíme ohlasy na náš překlad. Teprve později, když je celé evangelium přeloženo a ověřeno, může být v malém nákladu vytištěno a prodáváno.“

Wolfgang Stradner, Pobřeží slonoviny