Poslech a ústní projev představují pouze polovinu problému. Překladatel Bible se nechce daný jazyk pouze naučit, ale chce ho také přenést na papír. Jak ale napsat rozdíl mezi vysoko a nízko vyslovovaným „ko“ v jazyce Babungo? Nejprve by nás možná napadl nějaký číselný systém. Ale to by byl opravdu velmi zdlouhavý způsob psaní (nemluvě o tisku knihy), a kromě toho nejde u zvukových jazyků pouze o absolutně stanovenou výšku tónů. Malé děvčátko bude například mluvit mnohem výše položeným hlasem než starý muž. Rozhodující jsou intervaly mezi výškami tónů jednotlivých hlásek. Většina zvukových jazyků používá od dvou do šesti různých výšek tónů.

Výšku tónu je možné znázornit pomocí malých číslic za příslušnými hláskami, jako například v následujícím výňatku z překladu do jazyka Mazateko (Mexiko). Jednička udává nejvyšší tón a čtyřka nejhlubší.

Jinou možnost nabízí přízvuky, které jsou používány ve francouzštině. Každý přízvuk pak označuje jinou výšku tónu. K tomu opět příklad z textu v jazyce Toura (Pobřeží slonoviny):

Tímto způsobem budou označovat výšky tónů také Stradnerovi. Při ověřování správnosti tohoto způsobu psaní také zjistili, že nemusí nad každou hláskou označovat tón. Ve většině případů vyplývá význam slova z kontextu. Avšak na některých místech změní rozdílné tóny význam celé věty. Tam pak musí u daného slova tón  označit:

„wi sugbo wi le“ = Vezmi si svou kozu!

„wi sugbo wě le“ = Tvoje koza je stará.

„wě sugbo wi le“ = Vzal si kozu.

Může se nám to zdát neobvyklé, komplikované a zmatené. Skutečnost je však taková, že skoro čtvrtina všech lidí mluví tónovými jazyky, mezi nimi milióny Číňanů, Vietnamců a Thajců.