Překladatelé Bible stále žasnou nad množstvím výrazových možností a jazykových odstínů, které v jednotlivých jazycích nacházejí. Tak například Eva Fliková podává z Pobřeží slonoviny zprávu o tom, že v jazyce kmene Yakuba existují dvě možnosti pro popření nějaké věci. Pro zachycení rozdílu je však každopádně potřebné cvičené ucho.

Ve větě „Yaa gloo bheu“ – „Nejedl žádné banány“ vyjadřuje slůvko „yaa“ popření, které bychom v tomto spojení vyjádřili slovem „žádné“. „Yaa“ však můžeme vyslovit jak středně, tak i vysoce. Teprve po delším bádání přišla Eva na to, v čem spočívá rozdíl. „Yaa (středně vyslovené) gloo bheu“ znamená, že někdo v nějaké konkrétní situaci nesnědl žádný banán; „Yaa (vysoce vyslovené) gloo bheu“ znamená, že nikdy nesnědl banán a ani žádný jíst nebude. (V češtině bychom řekli: „Nejí banány.“) Výška hlasu tedy rozhoduje u slova „yaa“ o tom, zda se jedná o jednorázovou nebo stále trvající událost.

Jemné rozdíly, stejně jako např. v němčině, užívají Yakubaové i při tvorbě minulého času. Eva narazila na dvě věty – „Yeu nu“ a „Ya nu“, jejichž překlad byl shodný: „On přišel.“ Jazykový pomocník jí nedovedl vysvětlit rozdíl a ona stále narážela na to, že dělá při tvoření vět v minulém čase chyby. Teprve když porovnala výskyt „ya“ a „yeu“ v delších textech zjistila, že „yeu“ se používá, když se zmiňujeme o události v minulosti bez dalšího vysvětlení; „ya“ se používá, když je událost v minulosti důležitá a chceme o ní dále mluvit, např. proč se to stalo nebo jaké to mělo důsledky. Při překladu do jazyka kmene Yakuba je tedy důležité dávat neustále pozor na to, zda je nějaká událost zmíněna pouze okrajově, nebo zda patří k tématu daného odstavce a je dále rozvinuta.

Podle zprávy Evy Flinkové, Pobřeží slonoviny

V mnoha jazycích se překladatelé Bible potýkají s obtížemi při hledání vhodných větných forem pro vyjádření logického myšlenkového sledu. Obdobně se vedlo i nám při překladu do jazyka Kaugel na Nové Guinei. Zůstali jsme vězet v I. Korintským 15, u verše 17: „Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších.“ Sebrali jsme všechna slova, která se v tomto verši vyskytují, a přesto jsme se nemohli pohnout z místa. Nemohli jsme jednoduše přijít na to, jak vyjádřit důsledek nějaké události, která se však vůbec neuskutečnila, ale hovoří se o ní jen jako o teoretické možnosti.

Řešení jsme našli díky jedné události, která má však k jazykovému bádání velmi daleko. Chtěli jsme lépe porozumět tomu, jak se Kaugelové starají o domácnost. Jejich nejdůležitější potravinou jsou sladké brambory. Poprosili jsme proto našeho přítele Kambuliho, aby nám při pěstování sladkých brambor v naší zahrádce pomohl. Hlízy se vsadí do speciálně navršené zeminy. Po šesti měsících jsme zeminu rozhrabali, ale k našemu překvapení jsme nenašli jedinou sladkou bramboru. Náš přítel se smál a vysvětlil nám příčinu našeho nezdaru: „Kdybyste byli bývali vypleli plevel, mohli jste nyní sklízet sladké brambory!“ Větu jsem sotva slyšela, ale náhle mi proletělo hlavou: „To je ten klíč k našemu problému s překladem v listu Korintským.“ Bleskově jsem si donesla svůj poznámkový blok a zapsala si Kambuliho vysvětlení.

Tato věta skutečně obsahovala všechny výrazové prostředky, které jsme potřebovali. Obě výpovědi byly pouze hypotetické, neboť se neuskutečnily. Nevypleli jsme ani plevel, ani jsme nesklidili úrodu. Ke všemu zde byl zahrnut i předpoklad, který byl pravým opakem: kdybychom byli vypleli, měli bychom nyní úrodu. Nyní nám zbývalo objasnit, že hypotetická možnost se neuskutečnila, a větná konstrukce pro náš verš byla na světě: „Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná (ale opak je pravdou!).“

Dověděli jsme se tedy nejen co dělat, abychom příští rok sklidili úrodu, ale také, jak vytvořit složitou gramatickou konstrukci. Jsme velice vděčni našemu Pánu, že nám i takovým způsobem pomáhá srozumitelně přeložit Slovo Boží pro národ Kaugel.

June H., Papua – Nová Guinea

„Zopakuj to prosím ještě jednou“,   prosil překladatel Bible Max Lathrop svého domorodého jazykového pomocníka. Ten mu pak trpělivě přehláskoval: „terékwariseramtimindu“. Max se snažil toto nekonečné slovo udržet v paměti tak dlouho, než ho mohl zaznamenat do svého poznámkového bloku. Jeho následující otázka samozřejmě zněla: „A co to znamená?“ Jeho zkušenosti s jazykem těchto mexických indiánů mu dávaly tušit, že se nejedná o zvlášť dlouhé slovo s pevným významem. Znal vlastnost některých indiánských jazyků – přiřazování mnoha přípon a předpon ke kořenu slova pro upřesnění základního významu. Filologové nazývají tyto dodatky „morfémy“. Také v češtině používáme takové malé významové jednotky. Tak se například stane ze slovesa „nosit“ přidáním přípony „el“ podstatné jméno „nositel“. Co však Maxi Lathropovi způsobilo tak velkou námahu, bylo množství kombinací, které je možné pomocí těchto morfémů v jazyce Tarascan vytvořit, a stále narážel na nové možnosti. Jeho domorodý pomocník mu sice dovedl lámanou španělštinou vysvětlit význam těchto dlouhých slovních spojení, ne však už pravidla pro jejich tvoření. Na ta musel přijít sám.

Zaznamenal si tedy nejprve všechna slovesa včetně jejich doplňků do zvláštní kartotéky. Pomocí různých srovnávání mohl po určité době identifikovat a určovat jednotlivé celky, jejichž připojení mělo vliv na význam slova. Srovnáním obou výrazů „terekwariti“ (směje se) a „tireti“ (jí) je možné bez potíží rozpoznat, že „terekwariti“ označuje činnost smíchu a „tireti“ proces požívání jídla a přípona „ti“ označuje osobu „on“. Cílevědomě kladenými otázkami pak zjistil ještě několik dalších možností. Na otázku, jak se tedy řekne „já jím“, dostal odpověď „tirekani“. Přípona „kani“ tedy označuje první osobu.

Na další možnosti se vlastně Max Lathrop nikdy doptat nemohl, protože ani netušil, že existují. Proto často vysedával s připraveným perem a poznámkovým blokem při indiánech a naslouchal jejich rozhovorům. Každý neznámý výraz si zaznamenal a svého pomocníka později požádal o vysvětlení. Další pramen tvořily nahrávky rozhovorů, příběhů atd., zaznamenané magnetofonem. Takovéto nahrávky mohl následně se svým pomocníkem překládat slovo od slova a sbírat tak materiál pro pozdější analýzu. Jeho kartotéka sloves a morfémů, které je k nim možné připojit byla čím dál tím větší. Uvádíme zde některé jeho poznatky:

a = činnost v budoucnosti,

seram = nějaká běžná činnost,

mindu = činnost, která opravdu proběhla,

kwekasen = někdo by rád něco udělal,

ch = činnost v minulosti,

nta = někdo dělá něco ještě jednou,

tara = někdo zapříčinil činnost jiného,

chting = bylo řečeno, aby někdo něco udělal.

Samozřejmě je možné ke slovesu připojit více morfémů. Tímto způsobem je také vytvořen výraz, o kterém byla řeč na začátku: „terekwari-seram-ti-mindu“. Když porovnáte jednotlivé části s výše uvedenou listinou, zjistíte jednoduše význam slova: „měl ve zvyku se smát“. Každopádně však není možné jednotlivé morfémy libovolně seřazovat. Jejich posloupnost podléhá přísným normám. V tom pak spočívá další obtíž: Jak je možné tato pravidla zaznamenat? Bylo by možné uvést všechny možnosti u určitého příkladu, ale tím by vznikly dlouhé a nepřehledné tabulky, zvláště tehdy, kdyby člověk chtěl brát ohled ještě na všechny zvláštnosti a nepravidelnosti. Proto vyvinuli filologové modely, jimiž je možné popsat strukturu každého jazyka. Používají se k tomu – stejně jako v matematice – vzorce, které znázorňují pravidla pro stavbu slov a vět. Pravidlo pro tvorbu výše uvedeného výrazu by mohlo zjednodušeně a bez odborné terminologie vypadat takto:

                        + činnost + zvyk + osoba + potvrzení

Tento vzorec nám udává pořadí jednotlivých částí a jejich funkce. Znaménko +   označuje části, které musí být ve slově vždy zastoupeny, znaménko pak udává části, které se mohou, ale nemusí ve slově vyskytnout. Podle těchto pravidel je možné vytvořit nové konstrukce, i takové, o kterých jsme ještě neslyšeli. Každopádně pak musí být ještě přezkoušeny a s největší pravděpodobností doplněny o další možnosti. Je nasnadě, že filologové používají mnoho odborných termínů, nemůžeme je zde však všechny vysvětlit. Někdy mohou také pravidla vypadat velmi komplikovaně. Pro příklad uvádíme vzorec pro vytvoření rozkazovacích vět z mluvnice jazyka Kaingang (Brazílie) autorky Dr. Ursuly Wiesemannové, pracovnice Wycliffovy misie:

                        + (Ar/Vb) + U1(…) + O + P:tr + Gs:gs1 + A:a1 + (M/U2)

                                                                               tr-p-f     gs-f1        a-w2

Další jazykovědné modely používají jiné způsoby znázornění, ale všechny mají stejný cíl: poskytnout co možná nejjasnější, precizní a přehledný popis jazykových struktur, použitelný na všechny jazyky světa. Je jasné, že pro každého překladatele Bible představují tyto modely cenný nástroj k pochopení dosud neprozkoumaného jazyka. Můžeme říci, že má klíč, který mu umožní vstoupit do daného jazyka. Kromě toho může také výsledky svého výzkumu zpřístupnit dalším odborníkům. Pracovníci Wycliffovy misie zveřejnili celou řadu knih a tisíce článků o jazycích celého světa.

Samozřejmě, že překladatel Bible nestuduje jazyk pro vlastní účely, nýbrž proto, aby mohl mluvit s lidmi, navázat s nimi osobní kontakty a přeložit pro ně Nový Zákon. To byl také cíl Maxe Lathropa a jeho ženy v Mexiku. Jako ovoce svých pečlivých jazykových studií se mohli již v roce 1969 dočkat vydání Nového Zákona pro indiány Tarascan.

 

„Pavel osla zabil“ kontra „Pavel zabil osla“

Byli jsme opravdu rozčileni. Po tři roky jsme se marně pokoušeli přijít na to, proč se mohou v jazyce Oiampi větné členy různě seřazovat. Můžeme říci: „Pavel osla zabil,“ a také „Pavel zabil osla“. Chtěli jsme samozřejmě vědět, zda zůstane význam věty zachován i přes rozdílné seřazení větných členů. Nyní jsme na to konečně přišli. Každá z těchto vět má jiný význam. „Pavel osla zabil,“ znamená „Pavel zabil nějakého osla.“ Věta „Pavel zabil osla,“ pak znamená „Pavel zabil toho osla.“

Do té doby jsme si mysleli, že se v jejich jazyce nevyskytuje žádný člen, nenašli jsme totiž ani slovo pro „nějaký“ ani výrazy pro „ten“, „ta“ nebo „to“. Avšak mýlili jsme se . V tomto jazyce se pouze používají jiné gramatické prostředky k vyjádření toho, zda se jedná o zcela konkrétního nebo jen nějakého osla.

Hrůza pomyslet, co by se bylo stalo, kdybychom Písmo svaté přeložili a nebrali při tom tento rozdíl v úvahu! Při překladu verše z Janova evangelia 9,1 bychom pak možná napsali: „Když šel Ježíš kolem, spatřil muže, který byl od narození slepý.“ Oiampiové by se pak určitě divili, o jakém muži to Jan mluví. O nějakém slepém muži nebyla doposud řeč, takže v tomto případě musí být použito gramatické označení pro nějakého slepého muže.

Ještě hůř by to mohlo dopadnout při překladu známé Ježíšovy výpovědi nacházející se také v Janově evangeliu 14, 6 : „Já jsem cesta, pravda i život.“ Oiampiové by si mohli myslet, že Ježíš je pouze jedna z mnoha možností, jak přijít k Bohu.

Al a Cheryl Jensenovi, Brazílie

Z libovolně nahromaděných slov ještě zdaleka nevyplývá něco smysluplného. Každý jazyk má přesně stanovená pravidla, podle kterých se jednotlivá slova seřazují, doplňují nebo kombinují tak, aby vznikaly smysluplné věty. Tento systém pravidel nazýváme mluvnicí jazyka. Je zajímavé, že se za normálních okolností naučíme bez znalosti nějakých pravidel perfektně ovládat mluvnici svého mateřského jazyka. Teprve ve škole nám učitel češtiny přiblíží, jak se části vět jmenují, jak se tvoří jednotlivé typy vět, jak je možné jednotlivé větné členy obměňovat atd. Znalost všech těchto pravidel se zakládá na dlouholeté výzkumné práci jazykovědců, mezi něž patří například slavný „modrý abbé“ – Josef Dobrovský.

U mnoha jazyků, se kterými se překladatelé Bible setkávají, nebyla ještě mluvnická pravidla prozkoumána a zaznamenána. Jsou dětem bezděčně předávána z generace na generaci, když se učí mluvit. Chce-li překladatel jazyk zvládnout, nezbývá mu nic jiného, než na mluvnická pravidla přijít sám a zaznamenat je, poněvadž místní lidé si je neuvědomují, tudíž je nedovedou vysvětlit. Z překladatele Bible se tak stává filolog. Při výzkumu neevropského jazyka potíže spočívají v tom, že jeho stavba je zcela odlišná od našeho mateřského jazyka. Člověk musí být připraven na různá překvapení. Pomoc nabízejí metody popisné jazykovědy. Jsou postaveny na společných základech všech jazyků a jsou použitelné pro všechny jazyky světa. Kromě toho nabízejí zásobu symbolů a formulací, pomocí nichž lze popsat i ty nejkomplikovanější větné stavby.

Noví spolupracovníci Wycliffovy misie se učí teoretické základy jazykovědy a praktickou aplikaci metod při výzkumné práci na seminářích jazykové metodiky, které vedou Wycliffovi překladatelé. Objasňují jen něco málo z mluvnické rozmanitosti. Nechte se i Vy překvapit – stejně jako byli překvapeni filologové nad svými objevy při studiu cizí mluvnice.