Archiv rubriky: Těžké počátky

Poznávání jazyka je dobrodružství

Kathy Bierbaumová, Austrálie

„Tento strom se jmenuje ‘artetye’ a ten bílý ‘ilempe’. A vidíš ten malý strom tam vzadu?“ Můj pohled se toulal po písčité australské buši a roztroušených tmavozelených keřích a stromech. Pokoušela jsem se přitom rozeznat různé stromy, které mi ukazovala žena z kmene Alyawarra. Pro mně vypadalo všechno stejně, ale tato žena mi pomohla vidět krajinu svýma očima. Pro ni má všechno svou jedinečnou, neopakovatelnou podobu. Ze své pozice mi ukazovala různé stromy a vysvětlovala, které se hodí nejlépe pro rozdělání ohně, které jsou vhodné pro vytvoření zástěny proti větru nebo přístřešku a na kterých najdu jedlé ovoce. Kmen Alyawarra z této země žije a velmi důvěrně ji zná.

Jindy zase seděl můj manžel Greg s jedním starcem z kmene Alyawarra u ohně. Ten mu vyprávěl příběhy z dob dávno minulých a vyřezával přitom ‘eylke’, lovecký bumerang. Vysvětloval mu všechny výrazy pro nástroje, které používal. Greg pozoroval, jak starý muž pomocí sekery s dlouhou násadou odsekl z kusu dřeva hrubou formu bumerangu, vyřezal ho do žádané podoby a vyhladil. Potom vzal zcela obyčejný černý kámen a nahřál jeden jeho konec v ohni. K velkému překvapení Grega se kámen stal měkkým a poddajným. Stařec vzal kus té měkké masy a vyplnil s ní jeden otvor v dřevě bumerangu. Zdejší tmel! Když přišel Greg domů, neznal jen mnoho nových slov, ale také – což bylo pro něho důležitější – věděl více o lidech a jejich kultuře.

Jednou jsem seděla společně s půltuctem žen. Chtěly mě vyučovat svému jazyku. Snažila jsem se vše zapisovat, ale s devítiměsíčním dítětem na kolenou to nebylo tak jednoduché. Můj poznámkový blok byl stále více pomačkaný a provlhčený. Michelle se ho pokoušela strčit do pusy. Když jsem utírala malé ručičky, ptala jsem se sama sebe, zda vůbec ta kostrbatě zapsaná slova přečtu. Nedaleko si hrál můj tříletý syn s tuctem stejně starých dětí. Slyšela jsem jeho smích. O něco dál jsem zahlédla Grega, jak se bavil s několika muži. Byla to typická vyučovací hodina. Samozřejmě to není způsob, jakým se vyučuje na školách v Evropě. Zde v australské buši je do učení jazyka zapojena celá rodina, vyučování není žádným odděleným setkáním, ale proniká celým naším životem. Celá rodina se učí a má z toho užitek. Samozřejmě nemáme k dispozici žádné slovníky nebo učebnice gramatiky v jazyce Alyawarra. Není zde také žádný učitel, který by nám vysvětlil nepravidelná slovesa nebo správné použití osobních zájmen, ale máme jednu velmi účinnou metodu: Žijeme mezi lidmi, kteří tento jazyk ovládají a máme tak informace z první ruky.

Ovšem i tento způsob výuky něco stojí. To jsem si plně uvědomila, když jsem jednoho rána vyhlédla z našeho obytného vozu. Všude kolem se začali pohybovat lidé. Tady nesla jedna žena kbelík vody, tam zase nějaký muž odmetal špínu. Z chatrče vyšel malý chlapec se psem na ramenou. Při pomyšlení na den, který mě čekal, jsem hluboce vzdechla. Brzy zase půjdu táborem, budu zdravit lidi a vyhlížet nějakou ženu, která by mi dnes mohla při učení jazyka pomoci. Tyto myšlenky mně vůbec netěšily. Nebylo pro mně lehké stále se začínat bavit s lidmi, které jsem ještě zvlášť dobře neznala. Bylo by pro mne snazší učit se jazyku ve třídě, kde bych mohla zcela anonymně sedět někde vzadu a dělat si poznámky. Konfrontace se stále novými zkušenostmi a požadavky byla pro nás velmi namáhavá. Někdy toho na mne bylo moc. Jsem tak neschopná? Ježíš říká: „Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek.“ Bůh nám ukázal, že bez něho nemůžeme udělat nic, s ním však všechno. Je to sice tvrdá, ale bohatá zkušenost, která se vyplatí.

Naším cílem je především vytvoření Nového Zákona v jazyce kmene Alyawarra. K tomu však potřebujeme nejprve tento jazyk ovládat. Nezáleží přitom pouze na ovládnutí slovíček a gramatiky, ale také na lidech, kteří tímto jazykem mluví, na jejich způsobu života a myšlení. Během našeho výzkumu lidi poznáváme a získáváme jejich přátelství, a to je možná nejdůležitější. Do tohoto procesu je vtažena celá naše rodina. V nové situaci se také učíme mnohem lépe poznávat Boha. Prožíváme stále intenzivněji, že se na Něho můžeme ve všem spolehnout. Učení se jazyku může být opravdu velmi obohacujícím zážitkem.

 

V botách ve vaně

Ellen Jacksonov‡, Kamerun‡

V botách ve vaně

„Bílá žena dupe ve svých botách po palmových ořeších kolem dokola, ha, ha, ha!“

Takto znělo veselé pořekadlo, které bylo v Bankim na denním programu. Co jsem provedla?

Tikarové v Kamerunu vyrábějí hustý červený olej z ořechů, které zde v okolí rostou na palmách. Používají ho převážně k vaření. Získávají ho tak, že vaří nejprve ořechy, aby oddělili olej obsahující dužninu od tvrdých jader. Potom dužninu rozdrtí tím, že po ní ve vaně bosky dupou. Olej přitom stoupá nahoru a může být sesbírán.

Pozorovala jsem několik žen, které svýma nohama rozšlapávaly palmové ořechy, a nechtěla jsem zůstat pouze v roli diváka. Vstoupila jsem proto k nim do vany a drtila také. Vůbec mě při tom nenapadlo sundat si boty a punčochy. Kdo však kdy viděl, aby žena drtila ořechy v botách? Já jsem měla ostudu a Tikarové zábavu a náplň svých rozhovorů na mnoho dní. Důležité ale bylo, že jsem se ještě nikdy nenaučila za jeden den tolik nových slov jako při této události. Výrazy, které se používají při výrobě oleje, se totiž člověk nenaučí za psacím stolem, ale tam, kde se olej vyrábí. Účast na všedním životě lidí je důležitým klíčem k mnoha oblastem jejich jazyka a navíc ještě poskytuje mnoho možností pro navázání osobních kontaktů.

Příště si však při drcení ořechů boty určitě zuji.

 

KAŽDÝ ZAČÁTEK JE TĚŽKÝ

/Martha Duffov / Peru. 

Boží pomoc na startu

Náš hydroplán se vznesl z hladiny řeky doprovázen mohutnou záclonou vodní pěny. Udělala jsem si pro dlouhý let nad pralesem pohodlí. Pozorovala jsem, ponořena v myšlenkách, monotónní krajinu pode mnou. Vzpomínky na jednu událost se najednou vynořily tak zřetelně, jako by se to stalo včera. Jednalo se o let podobným letadlem před více než dvaceti lety. Teprve před měsícem jsem dorazila do Peru. Mně a mé partnerce Rút byla přidělena práce mezi kmenem Amuesha. Pilot Jim Price nás poprvé dopravil na území kmene. Byl to den, na který jsem po celé roky mé přípravy čekala. Už v patnácti letech jsem dala svůj život Bohu k dispozici. Chtěla jsem mu sloužit, ať mě povede kamkoli. A nyní to přišlo.

Letěli jsme mnoho mil nad nekonečnými nížinami, pod námi se rozprostíral hustý koberec pralesa, jen sem tam přerušený zvlněným tokem řeky. Potom začalo letadlo klesat. Koruny stromů se stále více přibližovaly. Konečně jsme se dostali do lesního průseku mezi obrovským územím pralesa a přistáli jsme na průzračné hladině řeky Palzacu. Zatímco se letadlo přibližovalo ke břehu, seběhli se indiáni z vesnice, aby pozorovali tuto neobyčejnou událost.

Ještě nikdy předtím jsem neviděla indiány Amuesha. Když tam tak najednou stáli, postavy s tmavou pletí a olověně černými vlasy, oblečeni v dlouhých tmavých šatech, dostala jsem náhle strach. Pilot pevně směroval letadlo ke břehu. Když jsem pak šplhala na plovoucí ponton letadla, abych mohla přeskočit na pevninu, podlamovala se mi kolena a byla tak měkká jako voda pode mnou. „Pane, mám strach vstoupit na tuto zemi,“ tiše jsem se modlila. Věděla jsem až příliš dobře, že tady nejsme jen na krátké návštěvě. Pilot nám pomůže vybalit a instalovat náš provizorní přístroj pro rádiové spojení. Potom znovu vyšplhá do své kabiny a odletí zpět. Rút a já zde v pralese zůstaneme   s těmito lidmi samy. Neznáme žádné slovo z jejich jazyka. „Pane, mám strach,“ to byla má jediná myšlenka.

Přesto všechno jsem věděla, že tato indiánská vesnice je cílem celého mého dosavadního života. S trochou víry, která se ve mně v tomto momentu probudila, jsem vyskočila na pevninu. Indiáni stáli tiše s nicneříkajícími obličeji opodál na okraji lesa. Zatímco jsem tak bezmocně postávala na břehu, přišlo ke mně malé děvčátko. Bůh viděl mé rozpoložení a poslal mi pomoc, kterou jsem v tomto okamžiku tak naléhavě potřebovala. Vzalo mě, pravděpodobně první bílou ženu, kterou kdy v životě potkalo, za ruku a z jeho úst vycházel bezstarostně proud cizorodých hlásek, kterým jsem nerozuměla. Ale bylo jasné, že se snaží ke mně chovat přátelsky. Přesně tohle jsem v té chvíli potřebovala. Byl zde někdo, kdo mě přijal a přivítal. Tímto překrásným způsobem mi Pán daroval Šane, která se měla brzo stát mou učitelkou jazyka a nejlepší přítelkyní.

Zatímco jsme se blížili k vesnici, držela mě stále za ruku. Tam mi ukázala malou chatrč s rákosovou střechou a bambusovými stěnami. To měl být můj první domov u kmene Amuesha. Šane ke mně dál hovořila, ačkoli jsem jí nerozuměla a nemohla jsem jí odpovědět. V tento den jsem si oblékla pestře zdobenou sukni a doufala jsem, že se bude indiánům líbit. Nemýlila jsem se. Šane projížděla rukou po sukni. „Cohuen,“ říkala „cohuen“. Nevěděla jsem sice, co „cohuen“ znamená, ale z výrazu jejího obličeje jsem vyčetla, že se jí sukně líbí. To musí určitě znamenat „hezká“, myslela jsem si. Později jsem zjistila, že tomu tak skutečně je.

Šane se očividně snažila přiblížit mi svou řeč tak rychle, jak jen to půjde. Ještě než jsme dorazili k domku, ukázala na dravého ptáka, který kroužil nad korunami stromů a řekla: „Tse’m.“ Bezpochyby to bylo označení právě pro něj. Takto mi přiblížila první dvě slova svého jazyka. „Cohuen“ nebylo pouze potřebné a často používané slovo, ale přešlo také do překladu výrazu „evangelium“: „Cohuen Nonets“ – „Dobrá zpráva“. Také slovo „tse’m“ našlo své místo v překladu pro kmen Amuesha.

S vděčností vzpomínám na Boží přátelskou pomoc tento první den. Během dlouhých let trpělivého učení a překládání jsem ji mohla stále znova prožívat. Stejně tak věrně jako v prvních okamžicích se o mě Bůh staral den za dnem a dovolil mi v každé nouzi zakusit svoji pomoc. „Děkuji, Pane, za všechnu tvoji věrnost.“