Jednou jsme se vydali na cestu do buše a já jsem se obrátila na svého průvodce s otázkou: „Kde je další vesnice?“ „Před řekou,“ zněla odpověď. Došli jsme až k potoku, ale široko daleko nebyla žádná vesnice. Až když jsme se ocitli na druhé straně potoka, po chvilce jsme na jednu narazili. Byla jsem sice teprve na začátku mého studia jazyka, ale byla jsem si docela jistá, že jsem slovíčku „před“ porozuměla správně. Proč tedy ta nepochopená odpověď?

Jindy jsem se setkala s podobnou „záměnou“. Tentokrát to bylo při studiu jazyka s mým jazykovým pomocníkem. Chtěla jsem se naučit slovo „dědeček“. Slyšela jsem správně: „Mbibia?“ Chtěla jsem se ujistit a zeptala jsem se: „Má to slovo vpředu písmeno M?“ „Ne, nemá vpředu M,“ zněla odpověď. „Takže správně se to řekne bibia?“ zeptala jsem se. Odpověď mne zmátla: „Ne, mbibia, vzadu stojí písmeno M.“ Konečně mi svitlo. Nešlo zde o žádnou záměnu, ale o zcela jinou představu o tom, kde je vpředu a kde vzadu.

Ve skutečnosti to není někdy zcela jednoznačné (jako například při výpovědi „hlava hada je vpředu“), je to věc interpretace. My jsme zvyklí označovat „vpředu“ to, co z našeho pohledu stojí naproti, neboli následuje („před“ to znamená na mé straně potoka). Tikariové to vidí opačně. Vpředu je to, co je z mého pohledu nejdál. Žádný div, že pro ně byla vesnice na druhé straně potoka „vpředu“. Ojedinělé? Nelogické? Zdaleka ne. Pouze jiné, než na co jsme zvyklí my – tak jako mnoho dalších věcí, se kterými se u cizího jazyka setkáváme.

Ellen J., Kamerun