Autor: Silke Sauerová

Farzin* miluje svůj jazyk. Vůbec mu nevadí, že tímto jazykem a lidmi, kteří jím mluví, okolní majoritní kultura opovrhuje. Nakhudové*, kteří čítají jen několik tisíc mluvčích, jsou zvyklí být na okraji společnosti a utlačovaní.

Před několika lety mu strýc řekl, že se pro jejich jazyk sestavuje abeceda a písmo. Když Farzina poprosili, aby pomohl s testováním, měl obrovskou radost. Zapojil se do toho úkolu s takovým nadšením, že mu místní organizace pro rozvoj jazyka nabídla práci.

Farzin netušil, že mu tato práce změní život.

Nyní mohl dělat něco, o čem věřil, že pomůže Nakhudům k lepšímu životu. Navíc mu nová práce také rozšířila obzory. Jeho kolegové – někteří z nich byli místní, jiní z cizích zemí – byli jiní než ostatní lidé, které znal. Všiml si, že se modlí mnohem častěji než stanovených pětkrát denně, což se od muslimů očekává. Kdykoli cítili potřebu moudrosti nebo jasnosti, obraceli se k Bohu. Udělalo to na něj dojem a začal je prosit o modlitbu, když se potýkal s nějakým problémem v práci nebo v životě.

Jednou Farzin narazil v kanceláři na knihu. Byla to Bible v národním jazyce. Listoval v ní a kniha v něm probudila zvědavost. ” Můžu si tuto knihu půjčit domů?” zeptal se. “Ano, samozřejmě, že můžete!” odpověděl mu jeho spolupracovník. “Můžete si ji dokonce nechat, jestli chcete.” V následujících týdnech a měsících četl Farzin tuto knihu společně se svou ženou Guljou*.

Při čtení Bible měli mnoho otázek, ale Farzin se bál o nich se svými kolegy vůbec mluvit. I přes tyto nejasnosti se rozhodl připojit k týmu, který překládal Nový zákon do jeho milovaného nakhudského jazyka. Když se ponořil do textu, aby jej převedl do nakhudštiny, napadaly ho další otázky a nové myšlenky. Pomalu, ale jistě ho to táhlo k Ježíši.

“Konečně tomu rozumím!”

Po několika měsících už Farzin nedokázal udržet pod pokličkou to, co se v něm odehrávalo. Vyhledal kolegu, kterému důvěřoval. “Konečně jsem to pochopil!” vyhrkl. “Teď, když překládám Bibli, chápu, že tomuhle věřím!” “Tohle je to, čemu věřím. Všechny otázky se z něj vysypaly a po několika hodinách rozhovoru věděl, že to, co chce, je následovat Ježíše.

Farzinova radost z toho, co našel, byla nakažlivá. O svůj objev, který mu změnil život, se podělil nejprve se svou ženou a poté se všemi ostatními členy rodiny. Dnes následuje Ježíše téměř celá rodina a také několik dalších lidí, kteří hovoří jazykem Nakhud. Farzin a Gulya se jako první nechali pokřtít, což se stalo v nedaleké řece. Když se Farzinův otec odhodlal k ke stejnému kroku, byla polovina zimy a on nechtěl čekat na oteplení, aby se nechal pokřtít v řece. Místo toho trval na tom, že se nechá pokřtít ve vaně!

Život tohoto malého společenství následovníků Ježíše nebyl nikdy jednoduchý. Nakhudové jsou stále opovrhováni a je s nimi zacházeno jako s bezvýznamnými. Pronásledování je skutečné, a to jak ze strany ostatních Nakhudů, tak ze strany většinového obyvatelstva. Jsou chvíle, kdy se vznikající církve zmocňuje strach a sklíčenost. Bůh je však Bohem, který se rozhodl vylít svého Ducha na utlačované a marginalizované a budovat mezi nimi svou církev. Tito noví věřící jsou nakhudským vyjádřením Kristova těla, semínkem víry, které pevně stojí, roste a zraje.

*jména byla změněna