Jedno zmáčknutí a ozval se příběh o uzdravení Petrovy tchyně, namluvený v jazyce Wobé: „… a Ježíš poručil horečce a ta ji opustila…“ Nahráli jsme prvních 10 přeložených kapitol Lukášova evangelia, abychom náš překlad ověřili mezi lidmi z kmene Wobé, kteří neuměli číst. Během návštěv jsme našim přátelům a známým přehrávali nahrávky a ověřovali si, zda příběhům opravdu porozuměli a zda jsme použili slova jazyka Wobé správně.

K příslušníkům kmene Wobé se na návštěvu chodí zásadně večer a nejlépe po předchozím ohlášení. Na jeden večer jsme se tedy ohlásili u rodiny Anatola, mladého evangelisty. Ještě než jsme vstoupili do domu, zjistili oba moji průvodci, že něco není v pořádku. Ve spoře osvětleném pokoji jsme našli několik příbuzných z okolních vesnic. Určitě nepřišli proto, aby naslouchali příběhům z Lukášova evangelia. Také jsme neslyšeli obvyklé hlasité přivítání: „Ao sneo, ao sneo.“ Pozdravy zněly přidušeně a Anatol nám dal na srozuměnou, že dnes jen sotva budeme moci pustit svou pásku. Když jsme vstoupili dál, uviděli jsme Moku, tchyni staršího bratra Jeana, jak napolo sedí, napolo leží na dřevěné židli, těžce dýchá a oči se jí horečkou jen lesknou.

Stáli jsme zde před trpícím člověkem s nahranými příběhy o Ježíši. Máme této nemocné ženě upřít radostné poselství o naší spáse? Jednoduše jsem nebyla schopna odejít pryč. Vždyť právě v takovéto situaci má Boží Slovo co říct. Poprosila jsem tedy pána domu o svolení k přehrání alespoň dvou nebo tří příběhů. Mé prosbě vyhověl.

Kolemstojící, ačkoli se jednalo o jejich jazyk, jen stěží zaslechli první slova příběhu o uzdravení Petrovy tchyně. Najednou však jejich tlumený hovor ustal a příběh zcela upoutal jejich pozornost. „To je úplně stejné jako u nás!“ vykřikl jeden z nich. Když jsem pak nahrávku  zastavila, začali někteří z hostů volat: „Ještě dál!“ Tak pokračovalo povolání rybářů, uzdravení malomocného, uzdravení ochrnutého (všechno z Lukáše, 5. kap.). Lidé napjatě naslouchali.

Pociťovali jsme přítomnost Pána Ježíše. Po vyslechnutí několika dalších příběhů jsem pochopila, že teď je ta správná chvíle, abych staré paní navrhla, že se s ní budu modlit. Ježíš je stále stejný dnes jako v době Nového Zákona. Proč by neměl i v této situaci projevit svou sílu a lásku? Vysvětlila jsem přítomné rodině, co mám v úmyslu a oni souhlasili. Položila jsem tedy na ženu ruce v pevné důvěře, že Boží Slovo platí i zde pod africkou oblohou plnou hvězd. Prosila jsem Pána o odpuštění jejich i našich vin, prosila jsem, aby Bůh oslavil své jméno mezi těmito lidmi tím, že Moku uzdraví.

Potom jsme v tichosti sbalili své věci. Sténání Moky trochu ustalo a my jsme si pomysleli, že bude v noci dobře spát. Na ověření správnosti našeho překladu nebylo za těchto podmínek ani pomyšlení. Teprve později jsem si uvědomila, že díky mým častým modlitbám došlo ke zcela jinému ověření biblického textu. Vyslyší Bůh mou modlitbu a bude i v této situaci stát za svým Slovem?

Celý týden jsme nedostali od Anatola a jeho rodiny žádnou zprávu. Když nás však později navštívil, mohli jsme z jeho obličeje vyčíst radost. Moka šla již den po naší návštěvě na pole a sklízela rýži. Společně jsme děkovali Bohu, že náš překlad pro kmen Wobé byl potvrzen způsobem, který byl pro nás mnohem důležitější a povzbudivější, než všechna chvála a uznání z lidských úst.

Christa L., Pobřeží slonoviny

Photographer: Heather Pubols & Zeke du Plessis

Před nějakým časem jsme začali překládat evangelium podle Matouše do jazyka Binumarijců z Nové Guineje. První kapitola jak známo začíná 17 verši, které neobsahují nic jiného než výčet pokolení od Abraháma po Ježíše. Musel jsem přiznat, že tato řada jmen pro mne při čtení Bible nikdy neměla zvláštní význam. Co je na tom tak důležitého? Většinou jsem uvedené verše přeskočil.

Nyní jsem tedy začal s překladem. Mám však své spolupřekladatele a čtenáře prvních rukopisů nudit těmito nedůležitými výčty jmen nebo je dokonce od dalšího čtení odradit? Raději ne! Začal jsem tedy od 18. verše, kterým začíná vlastní historie narození Ježíše Krista. Teprve po dokončení celého překladu mi došlo, že mi ještě schází dopsat rodokmen. Rychle jsem se do toho pustil, abych zameškanou práci dohnal.

Jednoho večera se v jednom z vesnických domů konalo setkání křesťanů. Tak jako už mnohokrát, šel jsem tam i nyní a vzal jsem si svůj poznámkový blok s čerstvě přeloženými verši, abych je ve shromáždění přečetl a zjistil, zda je překlad správný. Dům byl již naplněn lidmi, kteří dřepěli kolem doutnajícího ohně. „Posaď se a předčítej nám!“ vyzvali mně vzápětí. „Oh, je to jen několik veršů, které jsou plné různých jmen,“ odvětil jsem jim, ale pak jsem se posadil a přečetl jim oněch prvních 17 veršů. Když jsem začal: „Abrahám zplodil Izáka, Izák zplodil Jákoba, Jákob zplodil Judu a jeho bratry,“ posluchači zpozorněli a semknuli se kolem ohně blíž ke mně. S každým veršem napětí rostlo. Vůbec jsem si nedovedl vysvětlit, proč tak dychtivě poslouchají. Jakmile jsem skončil, položil mi jeden z nejstarších ruku na rameno a zvolal: „Slyšeli jste to, příběhy zapsané v této knize nejsou žádné mýty nebo bajky bílého muže, je to pravda. Známe také příběhy našich předků, ale kdo to kdy slyšel, aby bylo možno sledovat předky až do daleké minulosti? To, co je zaznamenáno v této knize, se opravdu stalo!“ Teprve nyní mi došlo, že pro mě bezvýznamné verše se staly pro Binumarijce klíčem k pochopení Matoušova evangelia. Díky výčtu pokolení náhle pochopili, že je obrovský rozdíl mezi jejich mýty z minulosti a historií Ježíše Krista. V evangeliu nejde o příběhy umožňující přístup k nějaké nové magii, pomocí níž by mohli získat majetek nebo proklít příbuzné. V evangeliu jde o příběh Boha a konkrétních lidí, který se stal i pro ně příběhem spasení.

Desmond Oatridge, Papua – Nová Guinea

Floriano byl líný. Všichni příslušníci národa Guajajara to viděli stejně. Oni obdělávali svá pole a starali se o rodiny, ale Floriano ležel celý den v houpací síti a kouřil marihuanu. Také jeho otec byl velmi rozzloben. Floriano zanedbával svou ženu a děti. Lidé s nimi měli soucit pro jejich ubohý oděv. Florianova vážnost ve vesnici znatelně klesala.

Jednoho dne přišli do Florianovy rodné vesnice v Brazílii Carole a Carl Harrisonovi, manželský pár překladatelů. Vesnice se jmenuje Campo Alegre a je jednou z 57 vesnic, ve kterých Gaujajaraové žijí. Harrisonovi chtěli pro tento kmen přeložit Nový Zákon a pátrali po nějakém vhodném muži, který by jim pomohl zvládnout zdejší jazyk. Zdálo se však, že nikdo z nich nemá čas. Všichni lidé pracovali pilně na svých polích, všichni – kromě Floriana. Harrisonovi si všimli, že se celé dny nečinně převaluje v houpací síti. Protože se jim nepodařilo nikoho najít, váhavě se nakonec otázali Floriana, zda by jim byl ochoten při učení jazyka pomoci. Floriano s tím souhlasil, neboť by se rád naučil číst.

Několik let jim pomáhal při zvládání jazyka a poté pracoval i jako pomocník na překladu. Stalo se při tom něco ohromujícího. Boží Slovo měnilo jeho životní styl. Dával si záležet na oblékání a koupal se častěji než předtím. Svůj dům udržoval v pořádku, dokonce kolem něho vysadil květiny. Nejdůležitější změnou však bylo to, že se začal starat o svou rodinu. Bůh ovlivnil velice znatelně jeho život.

Potom se Carl se svou rodinou vrátil do Spojených států a o rok později navštívil znova Campo Alegre. Tím, co tam zažil, byl velice pohnut. Floriano se přestěhoval do jiné vesnice, aby tam lidi naučil číst. Sami obyvatelé ho pozvali. Za tuto službu jemu i jeho rodině poskytli ubytování a stravu. Floriano přitom nebyl žádný učitel. Neměl ani potřebné vzdělání, ani nevlastnil knihy nutné k výuce. Jeho metoda byla neobvyklá a jednoduchá, ale velmi úspěšná. Prostě lidem přečetl první verš Markova evangelia a nechal je verš zopakovat, zatímco ho očima sledovali v Bibli. Potom to s nimi opakoval tak dlouho, až ho všichni uměli nazpaměť. Dále pokračoval s druhým veršem, pak s třetím, čtvrtým atd.

Floriano však brzy přišel na to, že někteří z jeho žáků naučené verše po čase zapomínají. Pokusil se proto vymyslet ke každému verši nějakou melodii a žáci pak vlastně při čtení verš zpívali. To mělo mnohem lepší účinek a někteří se pomocí této neobvyklé metody opravdu naučili číst.

Carl žasl nad proměnou Floriana. Mnohem víc však byl ohromen cílevědomostí a vytrvalostí, kterou Floriano dalších patnáct let vkládal do každého dne. Více než 200 příslušníků národa Guajajara uvěřilo díky němu v Ježíše Krista. Dříve nedělal nic ani pro sebe, ani pro ostatní lidi, ale Boží Slovo přeložené do jeho jazyka ho změnilo. Dnes již Floriano neleží celý den nečinně ve své houpací síti, ale pracuje odvážně pro Ježíše Krista.

Harrison a Larry Clark, Brazílie