Kathy Bierbaumová, Austrálie

„Tento strom se jmenuje ‘artetye’ a ten bílý ‘ilempe’. A vidíš ten malý strom tam vzadu?“ Můj pohled se toulal po písčité australské buši a roztroušených tmavozelených keřích a stromech. Pokoušela jsem se přitom rozeznat různé stromy, které mi ukazovala žena z kmene Alyawarra. Pro mně vypadalo všechno stejně, ale tato žena mi pomohla vidět krajinu svýma očima. Pro ni má všechno svou jedinečnou, neopakovatelnou podobu. Ze své pozice mi ukazovala různé stromy a vysvětlovala, které se hodí nejlépe pro rozdělání ohně, které jsou vhodné pro vytvoření zástěny proti větru nebo přístřešku a na kterých najdu jedlé ovoce. Kmen Alyawarra z této země žije a velmi důvěrně ji zná.

Jindy zase seděl můj manžel Greg s jedním starcem z kmene Alyawarra u ohně. Ten mu vyprávěl příběhy z dob dávno minulých a vyřezával přitom ‘eylke’, lovecký bumerang. Vysvětloval mu všechny výrazy pro nástroje, které používal. Greg pozoroval, jak starý muž pomocí sekery s dlouhou násadou odsekl z kusu dřeva hrubou formu bumerangu, vyřezal ho do žádané podoby a vyhladil. Potom vzal zcela obyčejný černý kámen a nahřál jeden jeho konec v ohni. K velkému překvapení Grega se kámen stal měkkým a poddajným. Stařec vzal kus té měkké masy a vyplnil s ní jeden otvor v dřevě bumerangu. Zdejší tmel! Když přišel Greg domů, neznal jen mnoho nových slov, ale také – což bylo pro něho důležitější – věděl více o lidech a jejich kultuře.

Jednou jsem seděla společně s půltuctem žen. Chtěly mě vyučovat svému jazyku. Snažila jsem se vše zapisovat, ale s devítiměsíčním dítětem na kolenou to nebylo tak jednoduché. Můj poznámkový blok byl stále více pomačkaný a provlhčený. Michelle se ho pokoušela strčit do pusy. Když jsem utírala malé ručičky, ptala jsem se sama sebe, zda vůbec ta kostrbatě zapsaná slova přečtu. Nedaleko si hrál můj tříletý syn s tuctem stejně starých dětí. Slyšela jsem jeho smích. O něco dál jsem zahlédla Grega, jak se bavil s několika muži. Byla to typická vyučovací hodina. Samozřejmě to není způsob, jakým se vyučuje na školách v Evropě. Zde v australské buši je do učení jazyka zapojena celá rodina, vyučování není žádným odděleným setkáním, ale proniká celým naším životem. Celá rodina se učí a má z toho užitek. Samozřejmě nemáme k dispozici žádné slovníky nebo učebnice gramatiky v jazyce Alyawarra. Není zde také žádný učitel, který by nám vysvětlil nepravidelná slovesa nebo správné použití osobních zájmen, ale máme jednu velmi účinnou metodu: Žijeme mezi lidmi, kteří tento jazyk ovládají a máme tak informace z první ruky.

Ovšem i tento způsob výuky něco stojí. To jsem si plně uvědomila, když jsem jednoho rána vyhlédla z našeho obytného vozu. Všude kolem se začali pohybovat lidé. Tady nesla jedna žena kbelík vody, tam zase nějaký muž odmetal špínu. Z chatrče vyšel malý chlapec se psem na ramenou. Při pomyšlení na den, který mě čekal, jsem hluboce vzdechla. Brzy zase půjdu táborem, budu zdravit lidi a vyhlížet nějakou ženu, která by mi dnes mohla při učení jazyka pomoci. Tyto myšlenky mně vůbec netěšily. Nebylo pro mně lehké stále se začínat bavit s lidmi, které jsem ještě zvlášť dobře neznala. Bylo by pro mne snazší učit se jazyku ve třídě, kde bych mohla zcela anonymně sedět někde vzadu a dělat si poznámky. Konfrontace se stále novými zkušenostmi a požadavky byla pro nás velmi namáhavá. Někdy toho na mne bylo moc. Jsem tak neschopná? Ježíš říká: „Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek.“ Bůh nám ukázal, že bez něho nemůžeme udělat nic, s ním však všechno. Je to sice tvrdá, ale bohatá zkušenost, která se vyplatí.

Naším cílem je především vytvoření Nového Zákona v jazyce kmene Alyawarra. K tomu však potřebujeme nejprve tento jazyk ovládat. Nezáleží přitom pouze na ovládnutí slovíček a gramatiky, ale také na lidech, kteří tímto jazykem mluví, na jejich způsobu života a myšlení. Během našeho výzkumu lidi poznáváme a získáváme jejich přátelství, a to je možná nejdůležitější. Do tohoto procesu je vtažena celá naše rodina. V nové situaci se také učíme mnohem lépe poznávat Boha. Prožíváme stále intenzivněji, že se na Něho můžeme ve všem spolehnout. Učení se jazyku může být opravdu velmi obohacujícím zážitkem.

Ellen Jacksonov‡, Kamerun‡

V botách ve vaně

„Bílá žena dupe ve svých botách po palmových ořeších kolem dokola, ha, ha, ha!“

Takto znělo veselé pořekadlo, které bylo v Bankim na denním programu. Co jsem provedla?

Tikarové v Kamerunu vyrábějí hustý červený olej z ořechů, které zde v okolí rostou na palmách. Používají ho převážně k vaření. Získávají ho tak, že vaří nejprve ořechy, aby oddělili olej obsahující dužninu od tvrdých jader. Potom dužninu rozdrtí tím, že po ní ve vaně bosky dupou. Olej přitom stoupá nahoru a může být sesbírán.

Pozorovala jsem několik žen, které svýma nohama rozšlapávaly palmové ořechy, a nechtěla jsem zůstat pouze v roli diváka. Vstoupila jsem proto k nim do vany a drtila také. Vůbec mě při tom nenapadlo sundat si boty a punčochy. Kdo však kdy viděl, aby žena drtila ořechy v botách? Já jsem měla ostudu a Tikarové zábavu a náplň svých rozhovorů na mnoho dní. Důležité ale bylo, že jsem se ještě nikdy nenaučila za jeden den tolik nových slov jako při této události. Výrazy, které se používají při výrobě oleje, se totiž člověk nenaučí za psacím stolem, ale tam, kde se olej vyrábí. Účast na všedním životě lidí je důležitým klíčem k mnoha oblastem jejich jazyka a navíc ještě poskytuje mnoho možností pro navázání osobních kontaktů.

Příště si však při drcení ořechů boty určitě zuji.