Pohled na rok 2018
Vyslyšené modlitby
Indonésie
napsala Kate Roberts
Zaměstnanci zapojeni v projektu Západní Kalimantan začínají svůj pracovní den uctíváním.
Rychlý pohled skrz skleněné dveře církve Hebron v Pontiaku, v Indonésii, a uvidíme desítky mužů a žen z šesti jazykových skupin a šesti různých denominací, jak společně pracují na překladu Písma do svých vlastních jazyků. Jsou vysláni a podporováni svými místními sbory, udržováni a povzbuzováni církví Hebron, vybaveni a vedeni školenými konzultanty z celého světa.
Sledujete, jak Boží Slovo ožívá současně v šesti jazycích. To je to, co je známo jako společný oblastní přístup k překladu Bible.
Ale toto úsilí, společný oblastní projekt Západní Kalimantan, není jen způsob, jak přinést více Písma více lidem za méně času. Je to vítězství v duchovním boji. Toto je příběh stovek lidí hledajících Boží tvář a následujících Jeho vůli. Je to příběh vyslyšené modlitby.
Čekání na vyslyšení
V září 2012 klečel Marnix Riupassa, ředitel organizace Kartidaya, na kolenou v provincii Západní Kalimantan a volal k Bohu o sjednocení srdcí pastorů z desítek denominací. Nikdy předtím zde církve nepracovaly společně. Zítra mají jejich vůdci z šesti příbuzných jazykových skupin udělat důležité rozhodnutí, zda budou spolupracovat na překladu Bible. Tyto skupiny zahrnují téměř 600 000 lidí, kteří slyšeli Boží slovo pouze v jazyce, který není jejich mateřský, pokud Ho vůbec slyšeli.
Zaměstnanci zapojeni v oblastním projektu Západní Kalimantan se modlí před započetím práce.
Marnix a další vedoucí z Kartidayi, což je název Wycliffovy celosvětové organizace v Indonésii, přišli do Západního Kalimantanu požádat tamní pastory, aby překročili dělící čáry a přinesli Boží Slovo v jazycích, kterým jejich lidé nejlépe rozumí. Neexistovala žádná záruka, že toto setkání vyjde. Ale Marnix věděl, že podstatnou částí příběhu by měla být modlitba.
Modlitební boj
Dříve toho roku se cítil Marnix usvědčený z bezbožnosti ve svém vlastním životě. Činil pokání před svými zaměstnanci a prohlásil, že to chce změnit. K tomu samému vedl Bůh i další vedoucí organizace Kartidaya.
Brzy poté byl Marnix povolán z Jakarty, aby zastupoval Kartidayu v místním ‚kulturním soudu’ v Západním Kalimantanu, indonéské provincii na ostrově Borneo. V té době měla Kartidya v Západním Kalimantanu jen jednoho pracovníka. Místní vůdci věřili, že se snažil vydělat na místní komunitě. Nedorozumění a rozhořčení vyústily v soud.
Marnix říká: „Viděli jsme mnoho duchovních bojů v terénu… ne když jsme začali tisknout Bibli, ale když jsme začali budovat… společenství.”
Personál z oblasti Západní Kalimantan se společně modlí.
„Strávil jsem týden v postu a modlitbě,” vzpomíná. „A to nejen já, ale celá komunita Kartidayi a mí modlitební podporovatelé. Modlili jsme se a pak jsem stanul před kulturním soudem.”
Neshody byly vyřešeny, byl obnoven pokoj. Bůh odpověděl na modlitbu. Ale Marnix byl přesvědčen, že Bůh chtěl pro svůj lid víc než jen nedostatek konfliktu.
„Nepřítel byl tady velmi silný,” říká Marnix. „A je tam ještě tak mnoho jazyků… Museli jsme se modlit.”
Průlom
Pastor Daniel Alpius a Marnix se zavázali společně se modlit za Západní Kalimantan a povolali další, aby se k nim připojili.
Pastor Daniel Alpius
Rok předtím organizace Kartidaya pozvala pastora Daniele a dalších 5 pastorů ze Západního Kalimantanu na návštěvu společného oblastního projektu na ostrově Sulawesi v Indonésii. Tam jiná organizace překládající Bibli pracovala vedle místních věřících na souběžném překladu Písma do tří jazyků. Pastoři z Kalimantanu byli ohromeni tím, co viděli.
Během tří dnů sledovali, jak si věřící užívali společenství s těmi, kdo překládali. Slyšeli o tom, jak týmy používaly Písmo ve svých vesnicích. Rozhodli se, že chtějí vidět použití tohoto přístupu v Západním Kalimantanu. To by mohlo všechno změnit. Ale byla to obtížná představa. Různé jazykové skupiny, rozdílné denominace, zeměpisné a kulturní bariéry… Bylo tam mnoho překážek nutných k překonání. Mnoho lidí by muselo přijmout vizi pro svou práci.
Pastor Daniel a Kartidaya se rozhodli umožnit setkání pastorů a vedoucích denominací doma v Západním Kalimantanu. V noci před zasedáním cítili naléhavost okamžiku, váhu rozhodnutí, které má být učiněno. Jejich srdce byla obtížena pro lid Západního Kalimantanu.
Církev Hebron v Pontianaku
„Nebylo to snadné setkání, bylo velmi obtížné,” vzpomíná Marnix. „V noci jsme dospěli k rozhodnutí… ‚modleme se.’ Další den jsme se opět modlili v šest hodin ráno. Postili se, modlili a všichni plakali. Vykřikl jsem k těmto pastorům, že Bůh má plán pro jejich společenství.”
„Modlitba měla zásadní roli ve sjednocení těla Božího lidu, k vytvoření duchovní jednoty,” říká Marnix.
Bůh ji využil ke sjednocení vůdců Západního Kalimantanu. Na konci setkání padlo díky Boží milosti rozhodnutí: „Budeme pracovat společně.”
Týmy v základech
Od tohoto okamžiku byl překlad Bible do jazyků Západního Kalimantanu v rukou církve, s Kartidayou připravenou a ochotnou pomoci. Místní pastoři se rozhodli začít s biblickými příběhy k ústnímu předávání, pak se pokračovat k překladu Lukášova evangelia a filmu Ježíš v příštích třech letech. Po počátečním jazykovém průzkumu a plánování se setkali věřící ze šesti jazykových skupin Západního Kalimantanu na prvním společném workshopu OneStory v Pontianaku.
Během následujících dvou a půl let se týmy z těchto šesti jazykových skupin účastnily 10 workshopů OneStory, každý tým vyvíjel celkově 22-25 biblických příběhů. Celkem se workshopů účastnilo nejméně 50 rodilých mluvčích.
Workshopy probíhají pravidelně v církvi Hebron v Pontiaku pro personál zapojený v projektu.
Při závěrečné slavnosti každého workshopu pověřili pastoři z každé jazykové komunity účastníky, aby šli do svých vesnic a předávali biblické příběhy. „Tito překladatelé jsou vášnivými informátory,” říká překladatelský poradce Robert Hammond (pseudonym), „protože oni sami se mění díky interakci s Božím Slovem.”
„Tak mnoho účastníků se vrací zpátky změnění,” říká Robert, „protože existují věci, které jim chyběly ve vztahu k Ježíši. Přišli, aby hlouběji porozuměli Ježíši a chtějí, aby i jiní to takto hlouběji chápali. Bůh pracuje skrze účastníky a strhuje ostatní, aby se zapojili.”
Personál z šesti překladatelských týmů pracuje dohromady.
Nyní se překládá Lukášovo evangelium. Účastní se ho stejných šest týmů. Přišli do Pontiaku zkontrolovat svou práci. Učili se a uváděli do praxe to, co se naučili. Opouštěli každý workshop s novou částí přeloženého Písma. Pak se vracejí do svých vesnic s dalším návrhem překladu. Boží Slovo postupně vstupuje jazyků Západního Kalimantanu. Církevní vůdcové vždy používají překlady ve své církevní službě a propagují to ve svých společenstvích.
Celé tělo v akci
Za každým pastorem a každým účastníkem ve společném projektu Západní Kalimantan stojí místní kongregace, které poskytují modlitbu, povzbuzení a podporu na místě. Sbory posílají své vlastní lidi, platí za jejich cestu a poskytují co nejvíce na jejich životní náklady. V jedné jazykové skupině se místní církev rozhodla získat finanční prostředky, aby poskytla mzdu pro překladatele na plný úvazek.
Člen personálu organizace Kartidaya Darius Devaprasat Sinamohina vede jeden z překladatelských týmů.
Církev pastora Daniele, Hebron v Pontiaku, poskytuje stravu a ubytování pro workshopy; Kartidaya jednoduše poskytuje školitele a počítače. Pastor Daniel nabídl svůj sbor jako domovskou základnu v roce 2011 při své první návštěvě oblastního projektu na Sulawesi. Církev Hebron je indonéský sbor, který nemá lidi mluvící jazyky zapojenými do projektu. Nejprve někteří členové zpochybnili rozhodnutí hostit projekt, mysleli si, že by to bylo příliš těžké břemeno pro jejich kongregaci. Dnes to ti, kteří kdysi vznášeli námitky, považují za privilegium.
Využívání této příležitosti ke službě přineslo nový život této církvi. Členové sboru otevírají své domovy a nabízejí své vozy. Dárcovství se zvýšilo. Církev roste. Plánují hostit další společný projekt sedmi jazyků začínajících překládat ústní biblické příběhy. Dokonce staví novou budovu pro tyto workshopy a další aktivity spojené s misií.
Šest překladatelských tymů je součástí společného projektu Západní Kalimantan.
„Musíme být vzorem pro partnerství,” říká pastor Daniel. „Doufejme v budoucnost, nejen tento sbor, nejen Hebron, ale další církve budou také podporovat misii.
Bůh mluví hlasitě a jasně
Kartidaya chce, aby každý projekt překladu Bible, do kterého jsou zapojeni, vzkvétal jako ten západokalimantanský, chtějí zapojit síť církví a organizací přímo tam, kde lidé žijí.
Díky setkávání šestkrát ročně v církvi Hebron si vytvořily tyto překladatelské týmy hluboké povědomí kamarádství a duchovního společenství.
„To je jejich,” říká Ristanti ‚Tanti’ Puspitasari, překladatelská poradkyně z Jakarty, hlavního města Indonésie, která spolupracuje na společném projektu v Západním Kalimantanu. „Po dokončení to budou jazykové komunity, které to budou používat po generace. Oni jsou ti, kdo budou rozhodovat.”
Ristanti ‚Tanti’ Puspitasari a její kolegové zvedají své ruce během ranních bohoslužeb předtím, než začnou pracovat.
Tanti vzpomíná, jak prolévala slzy radosti, když slyšela místní pastory vyjadřovat své city ke svým vlastním lidem. „V té době pastoři říkali, že mají jeden úkol: uspět v překladu tak, aby lidé měli svou Bibli ve vlastním jazyce. Pokud zemřou nebo z této oblasti odejdou a opustí toto místo, budou mít lidé svou vlastní Pravdu ve svém vlastním jazyce.”
Šest jazykových skupin má nyní přístup k Pravdě, kterou jim nikdo nemůže vzít. Lidé v Západním Kalimantanu slyšeli Slovo jakoby z dálky, zmatené a slabé. Dnes slyší mluvit Boha hlasitě a jasně.
„Děkuji všem lidem, kteří nás podporovali a modlili se za nás…,” říká Tanti. „Když se jednou setkáte v nebi s lidmi Belangin nebo Jagoi, můžete říci, že se za vás modlili. A budeme za vás děkovat Bohu.”
Foto Marc Ewell
Přeložila: Eva Jaworková
Světlo pro temný svět
Jako malé děti žili oba, Ruben i Marie, v komunistickém Rumunsku. Časté výpadky elektřiny, omezovaná média a přídělový systém na jídlo nebyly v této době neobvyklé. Jen málo věděli, že tak jako jejich domovy osvětluje světlo svíce, tak je Bůh připravuje, aby mobilizovali své rumunské kolegy jít a osvítit temný svět.
Ruben a Marie Dubeiovi se synem a dcerou ve svém domově v Oradei, v Rumunsku. Foto Marc Ewell
Splněné sliby
Ruben Dubei vyrostl v Galați, městě v jihovýchodním Rumunsku. Chodil do kostela se svou rodinou, zpíval v mládežovém pěveckém sboru a hrál scénky a přednášel básně během nedělních bohoslužeb. Přesto Rubenův život nebyl takový, jak vypadal.
„Když mi bylo 14, měl jsem ještě jiný život s přáteli ve škole – chodil jsem do kina a s partou ztracených puberťáků,” sdílí se Ruben. „Někdy jsem bral peníze svým rodičům, někdy jsem lhal, když se mě ptali, kde jsem byl.”
V 16 letech měl ve škole důležitou zkoušku, kterou potřeboval dobře udělat. Stravovala ho úzkost. Ve svém zoufalství udělal s Bohem dohodu.
„Cítil jsem, že Bůh není na mé straně, protože jsem vedl dvojí život. Tak jsem se modlil k Bohu, že skončím se svým světským životem. Prosil jsem Ho, aby mi pomohl se zkouškou a já Mu odevzdám svůj život.”
Když se Ruben dověděl, že udělal zkoušku, splnil svůj slib.
„Šel jsem do sboru a veřejně oznámil, že dávám svůj život Kristu. To byl můj okamžik obrácení.”
Následovníci Božího vedení
Marie byla vychována na farmě jako jedno z osmi dětí v severozápadním Rumunsku, v regionu Sălaj. Každou neděli navštěvovala se svou rodinou sbor, ale stejně jako Ruben, i její život mimo církev byl úplně odlišný.
„Byla jsem trochu rebelkou. Sice jsem se stále modlila, ale cítila jsem, že v mém životě bylo něco špatného,” přiznává Marie. Ale když jí bylo 17 let, poznala Ježíše díky setkání, o kterém napsala: ‚bylo to něco hlubšího a reálnějšího, než co jsem doposud ve svém životě poznala’.
V roce 1999 začala Marie navštěvovat teologický seminář. Zapojila se v místním sboru, sloužila ve chvalách a ve službě dětem. V té době se setkala s Rubenem. Ruben byl pomocníkem pastora ve sboru a evangelickým koordinátorem ve škole. V prosinci 2000 spolu začali chodit.
Před svou svatbou Ruben četl knihu Výzva k misii kanadského pastora Oswalda Smithe. V knize Smith naléhá na církev, aby se zapojila do mezikulturní služby, aby zasáhla ty, kteří nemají přístup k evangeliu nebo ho nechápou.
„Cítil jsem, že mě Bůh volá k misii,” vzpomíná si. „ A tak jsem řekl Bohu, jestli si myslí, že mohu něco udělat pro misii, jsem tady. A taky jsem se svěřil svému příteli, korejskému misionáři, se svou touhou. Vyzval mě k modlitbě, abych uviděl Boží vedení.”
V říjnu 2001 se Ruben a Marie vzali a začali s budováním společného života. Uplynul rok od doby, kdy se Ruben a jeho přítel modlili. Tento přítel ho neočekávaně znovu oslovil a zeptal se, jestli mají s Marií stále zájem jít do služby za moře.
„ Ano, chceme jít,” odpověděl jsem. „Tak dobře,” řekl, „znám organizaci, velkou mezinárodní organizaci, která se zabývá překladem Bible. Jedná se o Wycliffovu organizaci.”
Pohyb vpřed
Ruben a Marie studovali Písmo zapojením do Evropského školícího programu (ETP). Foto z rodinného alba
Tehdy v Rumunsku neexistovala organizace Wycliffe Rumunsko, a tak Dubeiovi kontaktovali evropskou kancelář Wycliffovy organizace. Brzy nato byli přijati do Evropského školícího programu (ETP) v Anglii. Tam studovali Písmo, učili se, jak povzbuzovat lidi ke čtení Božího slova a jeho pochopení.
Ruben a Marie Dubeiovi byli vysláni svým sborem na misijní službu. Foto z rodinného alba
První dítě se Dubeiovým narodilo během programu, a tak když zvažovali kam jít po ukončení programu, museli myslet i na potřeby své rozrůstající se rodiny.
„Ředitel Evropského školícího programu (ETP) se tehdy zeptal, proč neuvažujeme o Africe,” říká Ruben. „Otevřely se nám tři země, které by nás rády uvítaly – Uganda, Etiopie a Ghana. Začali jsme se modlit, aby Bůh dvoje dveře zavřel. Nakonec pro nás zůstala otevřena Ghana.”
Institut lingvistiky, literatury a překladu Bible v Ghaně (GILLBT) požádal Dubeiovy, aby se stali jejich zaměstnanci. Ruben přijal místo při práci s Biblí na severu Ghany. Mezitím se Marie rozhodla zaměřit na péči o jejich dceru a druhé dítě, které čekali, a zlepšení své angličtiny. Přestože se v Ghaně mluví mnoha jazyky, angličtina slouží jako jeden z jazyků k širší komunikaci.
Změna plná důvěry
Rubenova matka s jejich dcerou. Foto z rodinného alba
Ačkoli si Dubeiovi byli jisti, že je Bůh volá, aby opustili Rumunsko a přestěhovali se do Ghany v roce 2005, nebyla to pro ně snadná změna, ani pro jejich rodiny.
„Moje maminka onemocněla. Řekla, že je v pořádku jít na pár měsíců, ale pak viděla, že se nevrátíme,” říká Ruben. Po nějaké době si na tuto myšlenku zvykla a potom nás velice podporovala. Mnoho našich přátel upřednostňovalo, kdybychom mohli zůstat v Rumunsku, ale Boží volání je nade vše.”
Ruben a Marie zjistili, že přizpůsobení se jejich novému domovu vyžaduje ještě větší závislost na Bohu.
„Všechno bylo nové. Šli jsme do sboru a nemohli jsme nic pochopit. Jejich angličtina a jejich způsob chválení jsou velmi odlišné od našich,” vysvětluje Marie.
Ruben, Marie a jejich dcera na návštěvě ghanské rodiny. Foto z rodinného alba
Jazykové rozdíly učinily spojení s Ghaňany obvzláště obtížnými. „Na počátku jsme trochu bojovali, zvláště když jsme se snažili komunikovat a vyjádřit to, co jsme chtěli říci,” vypráví Ruben.
Mariina omezená znalost angličtiny často působila pocit osamělosti,zatímco žili na vesnici. „Ruben šel do práce a já byla celý den doma s dětmi – nemohla jsem mluvit s nikým kolem.”
Ale jak se jejich angličtina zlepšovala, zjistili Dubeiovi, že jsou schopni budovat vztahy s Ghaňany mnohem snadněji.
„Pozitivní věcí bylo,” vysvětluje Ruben, „že lidé v Ghaně nemluvili ‚vznešenou angličtinou’ a často byli schopni se s námi více identifikovat než lidé z USA nebo Anglie, protože nám lépe rozuměli.”
Ruben mluví ke skupině Ghaňanů. Foto z rodinného alba
Marie nakonec začala pracovat v personálním oddělení organizace GILLBT. Devět let Dubeiovi žili a pracovali v Ghaně. Bůh použil tento čas k potvrzení Rubenovy služby v práci s Písmem.
„Viděl jsem nejen potřebu překladu Bible, ale také nutnost pomoci lidem používat Písma. Mnoho vedoucích sborů nemělo žádnou průpravu,” říká. Byli otevřeni a plni vděčnosti za jakékoli školení, které bychom jim mohli přinést, abychom jim pomohli v jejich službě evangelia, učednictví, zakládání sborů, přípravu vedoucích pracovníků.”
Mnohojazyčný Bůh
Bůh začal Dubeiovy používat v Africe. V roce 2014 byli Ruben a Marie požádáni, aby pracovali s oganizací Wycliffe Jižní Afrika. Marie pokračovala ve službě v personální oblasti, zatímco Ruben se zapojil do ústního překladu Písma. Často cestoval do Botswany, aby pracoval se čtyřmi jazykovými skupinami mezi lidem San, známými také jako Křováci.
Během roku a půl jejich pobytu v Jižní Africe se stalo Rubenovi ještě zřejmější, že překlad Bible umožňuje jazykovým komunitám ztotožnit se s Bohem Bible.
„Mnoho lidí říkalo, že Bůh není jejich bohem, protože nemluví jejich jazykem nebo že to není jejich náboženství, protože to není v jejich mateřském jazyce. Ale když byla Bible přeložena do místního jazyka, lidé jsou překvapeni, že jim Bůh rozumí. Mohou se k Bohu modlit ve svém vlastním jazyce. A nyní, když poslouchají Boží Slovo ve svém jazyce, říkají, že Bůh mluví jejich jazykem.”
Návrat domů
Od roku 2016 pracovali Ruben a Mariev kanceláři Wycliffe Rumunsko v Oradei. Foto Marc Ewell
V roce 2016 byli Dubeiovi požádáni, aby se vrátili do Rumunska a přijali místa v domovské kanceláři Wycliffe Rumunsko. Souhlasili. V září začal Ruben pracovat jako ředitel Wycliff Rumunsko a Marie jako organizační personální koordinátor.
„Když nás povolali zpět do Rumunska, bylo to pro nás dost obtížné, protože se nám opravdu líbilo, co jsme dělali v terénu,” říká Marie. „Ale cítili jsme, že jestliže nás tam chtějí, pak můžeme pomoci vícero způsoby, aby více lidí mohlo odejít takto sloužit.”
Jako Rumuni se oba, Ruben i Marie, cítili jedinečně připraveni následovat Boží volání do Afriky. Věřili, že i další Rumuni jsou podobně vybaveni sloužit Pánu v zahraničí.
„Věřím, že víra Rumunů je díky strádání a perzekucím během období komunismu hluboce zakořeněna v Bohu a Božím Slově,” říká Ruben. „Vidím je jako velmi věrné věřící.”
Komunistická éra také zdůraznila důležitost společenství – koncept, díky němuž si Ruben a Marie tak dobře uvědomovali, že mnoho Afričanů má hodnotu.
„Lidé mají společné potřeby; pomáhají si navzájem, protože se potřebují,” říká.
Více než překlad
Dubeiovi se horlivě podílejí na mnoha úlohách, které jsou zapotřebí ve službě překladu Bible. „Překlad Bible je více než jen překlad,” poukazuje Marie. „Můžeme použít každého. Věřím, že v Rumunsku jsou další zdroje a rumunské církve mohou udělat víc.”
Ruben pracuje u svého psacího stolu v rumunské kanceláři. Foto marc Ewell
Pán je vedl v každé zemi tak, aby Ruben a Marie věděli, že jejich práce měla věčný dopad. Teď, po jejich návratu domů, není jejich práce ještě hotova, proto povzbuzují další Rumuny, aby se zapojili do Božího poslání přinést každé jazykové skupině Boží Slovo.
„Boží Slovo je základem církve – silným základem, který se nemění.”
napsala Becca Coon
Překlad:Eva Javorková