Články

V malé komunitě a jejím prostřednictvím…

Po téměř 50 letech překladatelské práce mají nyní obyvatelé filipínské provincie Barlig celou Bibli v jazyce svého srdce – Finallig. Ačkoli se to mohlo zdát jako dlouhé a náročné stoupání, tato jazyková komunita čítající asi 6 000 mluvčích vytrvala a dokončila překlad Bible sama. A to, co dokázali, požehnalo nejen jejich vlastní komunitu, ale stalo se také příkladem pro sousední jazykovou skupinu, která na Boží slovo čeká.

Překlad Bible v Barligu

Kvůli pandemii COVID-19 byla závěrečná fáze dokončování Bible Finallig plná výzev. Uzavírky po celých Filipínách ztěžovaly, ne-li znemožňovaly týmu získat papír pro tisk a následně doručit kartony vytištěných Biblí do oblasti Barlig.

I když se zpožděním, nakonec se 28. května 2022 slavnostní vydání Bible uskutečnilo.

Dokončení Bible Finallig si vyžádalo celou vesnici – nezměrné úsilí a nasazení překladatelů Bible z USA, Japonska a Barligu, navíc s obrovskou modlitební, finanční a další podporou z celého světa. Když se o plánu oslav dozvěděli přátelé a příznivci v zahraničí, mnozí se rozhodli vyrazit a sdílet radost s lidmi z Barligu v tento výjimečný den.

Mezi hosty, kteří přijeli z jiných částí Filipín i ze zámoří, se pro obyvatele Barligu vyjímalo několik známých tváří. Dave a Joan Ohlsonovi (USA) byli průkopníky projektu překladu z jazyka Barlig. Dave a Joan se sem přestěhovali v roce 1975, aby začali překládat poté, co Dave provedl jazykový průzkum v oblasti Barlig.

Dave Ohlson (druhý zleva), Fukuda San (zcela vpravo) a dva starší z vesnice Barlig se po oslavě společně vyfotografovali. (Foto: Facebook Fukuda Sana)

Dave Ohlson (druhý zleva), Fukuda San (zcela vpravo) a dva starší z vesnice Barlig se po oslavě společně vyfotografovali. (Foto: Facebook Fukuda Sana)

V roce 1982 se Dave stal ředitelem SIL Filipíny. Ač neradi, museli opustit Barlig a lidi, které si zamilovali. V době, kdy byli připraveni se přestěhovat, byl do Barligu přidělen jiný mladý pár, Takaši a Aiko Fukudovi (Japonsko), aby pokračovali v práci. V té době byli Fukudovi v Kadaclanu, sousední jazykové oblasti. Do Barligu se přestěhovali v roce 1984. Téhož roku se k nim připojila další překladatelka z japonského Wycliffe, Kiyoko Torakawa. V roce 1999 byli do funkce projektových manažerů jmenováni kanadští manželé Rundall a Judi Mareeovi.

Fáze FSS

Podle Takašiho (známého jako Fukuda San) většinu práce v Barligu zahájili zahraniční pracovníci před rokem 2000. V roce 2003 pak vznikla místní organizace Fialikia* Scripture Society (FSS), která se ujala projektu překladu z Barligu. Vznikla na základě společného souhlasu a důležitého rozhodnutí z roku 2000 – překladatelé z Barligu budou pokračovat v překladu celé Bible až do jejího dokončení. Byli tedy najati a vyškoleni tři místní překladatelé, kteří budou v překladu pokračovat spolu s Kiyoko a dalšími zahraničními pracovníky. Když byl v roce 2004 dokončen Nový zákon z Finalligu, FSS se ihned pustila do práce na Starém zákoně.

* Fialikia je kořen slova Finallig.

„Ve fázi před FSS manželé Ohlsonovi, Fukudovi a Kiyoko Torakawa vytvořili různé knihy Nového a Starého zákona a také mnoho literárních materiálů,“ vzpomíná Fukuda San. „Byli to překladatelé z jiných jazyků, kteří položili dobrý základ pro budoucí práci překladatelů z mateřského jazyka (MTT).“

Fukuda San s potěšením sledoval, jak se Barligové chopili vlastního projektu. Věří také, že všechny zbývající více než dva tisíce překladatelských projektů na světě budou z velké části realizovat MTT.

Tři překladatelé z jazyka Barlig (zleva doprava): Meriam Challiisová, Doralyn Challoyová a Veronika Pinos-anová a Bible Finallig. (Foto: Ablaze Media)

„FSS je dobrým příkladem práce MTT,“ řekl Fukuda San. „Mají fungující radu, překladatele z mateřského jazyka a podporu komunity. Členy rady jsou obyčejní lidé, například učitelé místních škol, pracovníci obecních úřadů a zemědělci. Překladatelé jsou také obyčejní lidé, přesto nesou tuto těžkou odpovědnost již více než 20 let a nyní je celá Bible v jazyce Barlig hotová.“

Zatímco někteří lidé se mohou domnívat, že strávit 50 let nad dokončením překladu je příliš pomalé, Fukuda San to chápe jinak.

„Zdá se, že Boží dílo je někdy pomalé…. Musíme jen prosit Pána [o milost], abychom k němu mohli kráčet blíž a přizpůsobit se mu. Je to jeho dílo, ne naše. Jsme povoláni k tomu, abychom se k němu připojili v jeho službě.“

Překlad Bible přes Barlingu

Lidé z Barligu dokončili misi překladu celé Bible do svého jazyka. Jejich dílo však není dokončeno.

V oblasti východního Bontocu žije také kmen Kadaclan, který mluví jazykem blízce příbuzným jazyku Finallig. Nerozumějí však plně jazyku Finallig a přejí si mít přístup k Božímu slovu ve svém dialektu. Vedoucí kadaclanské církve požádali FSS o pomoc a přišli s plánem, že kadaclanský Nový zákon bude upraven podle překladu z Finalligu. Projekt Kadaclan byl zahájen v roce 2019 se třemi místními překladateli, kteří používají Nový zákon Finallig jako výchozí jazyk. Členové týmu jsou nadšeni, protože v současné době jsou ve fázi konzultační kontroly a těší se na slavnostní ceremoniál v roce 2024.

Modlitba překladatele

Stejně jako první překladatel Dave, i Fukuda San musel po několika letech služby opustit Barlig. V roce 1987 se přestěhoval zpět do Japonska, kde se stal ředitelem Wycliffe Japan, a v překladatelské práci pokračoval na dálku až do roku 1994. I přesto si Barlig stále uchovává velký kus jeho srdce. Fukuda San se stále vrací, protože vede krátkodobé misie z Japonska a nadále vybízí k modlitbám a další podpoře projektu.

Modlí se za to, aby FSS nadále rostl díky smysluplné spolupráci s dalšími církvemi a organizacemi a aby pomáhal lidem z Barligu a Kadaclanu zabývat se Písmem ve spolupráci s místními denominacemi, církvemi a misijními organizacemi.

Story: Ling Lam, Wycliffe Global Alliance – https://www.wycliffe.net/in-and-through-a-small-community/

Články, Dílna překladatele

Život v Čadu

V pět ráno mě probouzí bouchání na kovovou bránu. S námahou otevírám oči a vyhlížím ven. Že by nám vezli vodu? Je období sucha, takže místo aby nám tekla voda v potrubí, musíme ji kupovat v barelech na vozíku. Většina místních lidí však nechápe moji potřebu spánku i v ranních hodinách. Naštěstí nespí ani soused, který jde nakonec bránu otevřít dřív než já.

I tak je však čas vstávat. Převlékám se do dlouhých šatů, vlasy schovávám pod šátek a vydávám se přes dvůr na suchý záchod. Je to vlastně jen díra v zemi, oproti jiným čadským záchodům však poměrně luxusní, neboť jsou kolem ní zdi s dveřmi na kovovou západku.

Moje ranní procházka neujde zrakům sousedovic šesti dětí, které okamžitě přibíhají a volají na mě: „Hello, how are you? I am fine! What’s your name? Have a nice day!“ Tyhle anglické fráze se naučily ode mě a mojí spolubydlící, když jsme se nastěhovaly, a neváhají je použít.

„To jsi byla ty, kdo spal u vás na verandě, že? My jsme tě viděli!“ Ano, soukromí tu člověk nemá nazbyt, zvlášť jako běloch. Spím na verandě, protože uvnitř domu je nesnesitelné vedro. I tak teplota většinou neklesne pod 30 °C, a tak se mnohokrát za noc probouzím zpocená a poslouchám rachocení holubů na plechové střeše a volání k modlitbám z mešit.

Abéché, město na východě Čadu, kam jsem se před necelým rokem přestěhovala, je téměř výhradně muslimské. To prozrazuje už pohled do prašných ulic, jimiž kráčejí muži v dlouhých kaftanech s bílými turbany a ženy zahalené v pestrobarevných závojích. Mezi obyvateli města jsou Arabové, ale i příslušníci mnoha dalších čadských národů vyznávajících islám. Většina křesťanů ve městě jsou buď bílí misionáři, nebo úředníci z křesťanského jihu Čadu, kteří sem byli přiděleni vládou.

Jazykem Abéché je čadská arabština. A kvůli té jsem tu i já. Teprve až se ji dobře naučím, budu moct pracovat na něčem dalším. A tak se jdu rychle nasnídat, protože už v sedm hodin přijde jedna z mých učitelek. Začínáme brzo, teplota během dne totiž neúnosně stoupá. I v tuhle ranní dobu nám hodně pomáhá elektrický větrák. Ještě že máme na domě solární panely a můžeme si dovolit takovéto vymoženosti.

S učitelkou trávím každý všední den dvě až čtyři hodiny intenzivní konverzací a procvičováním. Pokaždé si odnáším několik nahrávek se slovíčky a drobnými příběhy. Postupně jsme se prokousaly od kartiček s obrázky přes dětské obrázkové knížky až ke složitějším textům. Učitelka je mým nejdůležitějším zdrojem poznatků nejen o čadské arabštině, ale také o místní kultuře. Jak se tu vaří čaj? Kolik na trhu stojí hromádka rajčat? Proč si ženy zahalují hlavy? Co mám říct řidiči rikši, když nastupuju? Koho smím a nesmím pozdravit podáním ruky? Co lidé dělají v době ramadánu? Co mám přinést na pohřeb a říct pozůstalým? A co dělat s dětmi, které nám ze stromu kradou citrony? Před pár týdny jsem se začala učit arabské písmo, a tak věnuji část hodiny i čtení.

Čadská arabština nepatří mezi jazyky s kvanty literatury, vlastně ji v písemné podobě používá málokdo. Ve školách se tu vyučují jen oficiální jazyky Čadu, klasická arabština a francouzština. Ale nedávno vyšla v čadské arabštině celá Bible a já ji teď využívám jako učební pomůcku.

Pomalu luštím písmenko po písmenku a koutkem oka zahlédnu, že učitelce z toho v horku padá hlava. Taky se musím nutit do soustředění. Když dokončím odstavec, raději jí knihu předám, protože je na rozdíl od většiny místních žen gramotná a arabské písmo zná. Nechám ji číst a občas ji zastavím a zeptám se na slovíčko, které neznám.

I když je moje učitelka muslimka, číst o Ježíši jí nevadí. Váží si ho jako proroka. Jen občas se nad něčím zarazí a začne mi místo slovíček a gramatiky vysvětlovat, že je text špatně. „Já nevím, proč tady píšou, že Bůh je dobrý otec. Vždyť Bůh není otec. My říkáme, že Bůh je milosrdný a slitovný, ale otec to není.“ Islám a křesťanství toho mají mnoho společného, ale je tu i mnoho podstatných rozdílů. Na hlubší teologické diskuze zatím nestačím, ale věřím, že Boží slovo je mocné i bez mých dovětků.

Odpoledne vyrážím navštívit sousedku. Lidé tu žijí velmi prostě, v malých domečcích bez elektřiny, bez tekoucí vody a většinou i bez nábytku. Sedí se na rohoži na zemi, spí se venku, vaří se na ohni a jí se rukama. Je to náročný život, ale v mnohém i inspirativní. Například v pohostinnosti. Návštěvu není třeba dopředu domlouvat, prostě vejdu do dvora a zavolám: „Salám alejkum!“ Hned mě někdo zve dál a usedám na rohož před domem. Sousedka přede mě staví misku s vodu a nalévá mi skleničku sladké kořeněné kávy. „Jak se máš? Jak se má rodina? Děti jsou zdravé? Jaký jsi měla den? A co to vedro?“ Teď už se známe, ale úplně stejně mě přijala, i když jsem tu byla poprvé.

A pokud bych přišla v době oběda, automaticky bych byla pozvána na jídlo. Hostitel tu nemusí řešit, kolik má doma židlí nebo lžiček, prostě jen doprostřed rohože položí velký tác s jídlem a je to. Nejoblíbenějším pokrmem je eš – velký knedlík z prosné mouky, ze kterého si pravou rukou ulupujeme kousky, tvarujeme do kuličky a namáčíme do omáčky z hovězího masa.

Při návštěvách žen v sousedství se mě často někdo zeptá, co tu vlastně dělám. Jsem doktorka? Nemám náhodou lék na klouby pro jejího muže? A jsem tady na dlouho? Doktorka nejsem a lék nemám. Učím se arabštinu, abych mohla později pracovat s některým z menšinových jazyků. Většina z nich totiž zatím nemá písmo. Chci lidem z těchto národů pomoct, aby mohli svůj jazyk psát a číst, a aby si v budoucnu mohli přečíst i Bibli. Ženy uznale kývají hlavou. A jsem tu na dlouho. Vždyť za tři čtvrtě roku zvládám hovory jen na ta nejzákladnější témata. I tak se však v duchu raduju z jazykového pokroku. Když jsem šla na návštěvu poprvé, neuměla jsem o moc víc než pozdravit.

A jak se mi v Čadu líbí? Líbí. Sama se tomu divím, ale líbí. Věřím, že se Bůh nespletl, když mě poslal zrovna sem. Až na to vedro, dodávám, a všechny ženy se srdečně smějí.

Autor: Katka

Wycliffovi překladatelé Bible, z.s.