V pět ráno mě probouzí bouchání na kovovou bránu. S námahou otevírám oči a vyhlížím ven. Že by nám vezli vodu? Je období sucha, takže místo aby nám tekla voda v potrubí, musíme ji kupovat v barelech na vozíku. Většina místních lidí však nechápe moji potřebu spánku i v ranních hodinách. Naštěstí nespí ani soused, který jde nakonec bránu otevřít dřív než já.
I tak je však čas vstávat. Převlékám se do dlouhých šatů, vlasy schovávám pod šátek a vydávám se přes dvůr na suchý záchod. Je to vlastně jen díra v zemi, oproti jiným čadským záchodům však poměrně luxusní, neboť jsou kolem ní zdi s dveřmi na kovovou západku.
Moje ranní procházka neujde zrakům sousedovic šesti dětí, které okamžitě přibíhají a volají na mě: „Hello, how are you? I am fine! What’s your name? Have a nice day!“ Tyhle anglické fráze se naučily ode mě a mojí spolubydlící, když jsme se nastěhovaly, a neváhají je použít.
„To jsi byla ty, kdo spal u vás na verandě, že? My jsme tě viděli!“ Ano, soukromí tu člověk nemá nazbyt, zvlášť jako běloch. Spím na verandě, protože uvnitř domu je nesnesitelné vedro. I tak teplota většinou neklesne pod 30 °C, a tak se mnohokrát za noc probouzím zpocená a poslouchám rachocení holubů na plechové střeše a volání k modlitbám z mešit.
Abéché, město na východě Čadu, kam jsem se před necelým rokem přestěhovala, je téměř výhradně muslimské. To prozrazuje už pohled do prašných ulic, jimiž kráčejí muži v dlouhých kaftanech s bílými turbany a ženy zahalené v pestrobarevných závojích. Mezi obyvateli města jsou Arabové, ale i příslušníci mnoha dalších čadských národů vyznávajících islám. Většina křesťanů ve městě jsou buď bílí misionáři, nebo úředníci z křesťanského jihu Čadu, kteří sem byli přiděleni vládou.
Jazykem Abéché je čadská arabština. A kvůli té jsem tu i já. Teprve až se ji dobře naučím, budu moct pracovat na něčem dalším. A tak se jdu rychle nasnídat, protože už v sedm hodin přijde jedna z mých učitelek. Začínáme brzo, teplota během dne totiž neúnosně stoupá. I v tuhle ranní dobu nám hodně pomáhá elektrický větrák. Ještě že máme na domě solární panely a můžeme si dovolit takovéto vymoženosti.
S učitelkou trávím každý všední den dvě až čtyři hodiny intenzivní konverzací a procvičováním. Pokaždé si odnáším několik nahrávek se slovíčky a drobnými příběhy. Postupně jsme se prokousaly od kartiček s obrázky přes dětské obrázkové knížky až ke složitějším textům. Učitelka je mým nejdůležitějším zdrojem poznatků nejen o čadské arabštině, ale také o místní kultuře. Jak se tu vaří čaj? Kolik na trhu stojí hromádka rajčat? Proč si ženy zahalují hlavy? Co mám říct řidiči rikši, když nastupuju? Koho smím a nesmím pozdravit podáním ruky? Co lidé dělají v době ramadánu? Co mám přinést na pohřeb a říct pozůstalým? A co dělat s dětmi, které nám ze stromu kradou citrony? Před pár týdny jsem se začala učit arabské písmo, a tak věnuji část hodiny i čtení.
Čadská arabština nepatří mezi jazyky s kvanty literatury, vlastně ji v písemné podobě používá málokdo. Ve školách se tu vyučují jen oficiální jazyky Čadu, klasická arabština a francouzština. Ale nedávno vyšla v čadské arabštině celá Bible a já ji teď využívám jako učební pomůcku.
Pomalu luštím písmenko po písmenku a koutkem oka zahlédnu, že učitelce z toho v horku padá hlava. Taky se musím nutit do soustředění. Když dokončím odstavec, raději jí knihu předám, protože je na rozdíl od většiny místních žen gramotná a arabské písmo zná. Nechám ji číst a občas ji zastavím a zeptám se na slovíčko, které neznám.
I když je moje učitelka muslimka, číst o Ježíši jí nevadí. Váží si ho jako proroka. Jen občas se nad něčím zarazí a začne mi místo slovíček a gramatiky vysvětlovat, že je text špatně. „Já nevím, proč tady píšou, že Bůh je dobrý otec. Vždyť Bůh není otec. My říkáme, že Bůh je milosrdný a slitovný, ale otec to není.“ Islám a křesťanství toho mají mnoho společného, ale je tu i mnoho podstatných rozdílů. Na hlubší teologické diskuze zatím nestačím, ale věřím, že Boží slovo je mocné i bez mých dovětků.
Odpoledne vyrážím navštívit sousedku. Lidé tu žijí velmi prostě, v malých domečcích bez elektřiny, bez tekoucí vody a většinou i bez nábytku. Sedí se na rohoži na zemi, spí se venku, vaří se na ohni a jí se rukama. Je to náročný život, ale v mnohém i inspirativní. Například v pohostinnosti. Návštěvu není třeba dopředu domlouvat, prostě vejdu do dvora a zavolám: „Salám alejkum!“ Hned mě někdo zve dál a usedám na rohož před domem. Sousedka přede mě staví misku s vodu a nalévá mi skleničku sladké kořeněné kávy. „Jak se máš? Jak se má rodina? Děti jsou zdravé? Jaký jsi měla den? A co to vedro?“ Teď už se známe, ale úplně stejně mě přijala, i když jsem tu byla poprvé.
A pokud bych přišla v době oběda, automaticky bych byla pozvána na jídlo. Hostitel tu nemusí řešit, kolik má doma židlí nebo lžiček, prostě jen doprostřed rohože položí velký tác s jídlem a je to. Nejoblíbenějším pokrmem je eš – velký knedlík z prosné mouky, ze kterého si pravou rukou ulupujeme kousky, tvarujeme do kuličky a namáčíme do omáčky z hovězího masa.
Při návštěvách žen v sousedství se mě často někdo zeptá, co tu vlastně dělám. Jsem doktorka? Nemám náhodou lék na klouby pro jejího muže? A jsem tady na dlouho? Doktorka nejsem a lék nemám. Učím se arabštinu, abych mohla později pracovat s některým z menšinových jazyků. Většina z nich totiž zatím nemá písmo. Chci lidem z těchto národů pomoct, aby mohli svůj jazyk psát a číst, a aby si v budoucnu mohli přečíst i Bibli. Ženy uznale kývají hlavou. A jsem tu na dlouho. Vždyť za tři čtvrtě roku zvládám hovory jen na ta nejzákladnější témata. I tak se však v duchu raduju z jazykového pokroku. Když jsem šla na návštěvu poprvé, neuměla jsem o moc víc než pozdravit.
A jak se mi v Čadu líbí? Líbí. Sama se tomu divím, ale líbí. Věřím, že se Bůh nespletl, když mě poslal zrovna sem. Až na to vedro, dodávám, a všechny ženy se srdečně smějí.
Autor: Katka