Jak přeložit pro indiány z pralesa pojem „poušť“? A co teprve se slovem „sníh“? Kde vzít v jazycích lidí z Nové Guineje označení pro jim neznámá zvířata, jako jsou velbloudi, mezci nebo lvi? Jakým způsobem přiblížit původním obyvatelům Austrálie, kteří stavějí své chatrče pouze z větví, stavby jako například městské hradby, paláce nebo chrámy?
Tyto a jim podobné otázky patří k nejtěžším problémům každého překladatele. Bible přece není pouhou učebnicí křesťanské víry, nýbrž se z velké části skládá z vyprávění o různých lidech a jejich zážitcích a zkušenostech. Tato vyprávění nás zavedou do konkrétního období v dějinách, do krajin a měst s určitým kulturním a zeměpisným pozadím, které je charakteristické pouze na tom místě a v té době. To se také samozřejmě odráží v jazykovém složení Bible. Objevují se zde termíny, které jsou pro národy žijící v jiných podmínkách zcela cizí. Týká se to i nás Středoevropanů. S některými věcmi, které byly typické pro Židy v době Ježíše Krista, se u nás dnes už vůbec nesetkáme. Stačí pomyslet na stany a vybavení domácností beduínů, na přístroje a hudební nástroje v chrámu nebo na zemědělství té doby. Velkou výhodou je , že jsme se v hodinách historie dověděli prostřednictvím historických knih, filmů a celé řady biblických komentářů mnoho informací o této době, což nám pomáhá pochopit biblickou zvěst. Tíha problému však narůstá u národů žijících daleko od civilizace, které mají jen málo informací o okolním světě a vůbec neznají historické podmínky v Palestině. Jejich řeč je postačující k vyjádření věcí jejich vlastního světa a zkušeností, ale pro neznámé oblasti jim jednoduše někdy chybí slova. To však vůbec neznamená, že je překlad do těchto jazyků nemožný, ani to, že je tento jazyk primitivní a omezený. Každopádně však tato skutečnost vede k tomu, že se překladatel neobejde bez velké dávky citu, fantazie a dobrých spolupracovníků z řad domorodců, aby mohl tyto „díry“ daného jazyka vyplnit.
Velkou výhodou je přitom schopnost každého jazyka přijímat neomezené množství nových výrazů. Zkusme se jen zamyslet nad tím, kolik nových výrazů se v posledních padesáti letech objevilo v češtině a kolik z nich naopak zaniklo. Také naše překlady Bible velmi obohatily slovní zásobu českého jazyka (např. o slovo „evangelium“, které je pro křesťany tak důležité). Obdobné to může být i v jiných jazycích.
Jakým způsobem překladatel nová slova vytváří? Někdy musí skutečně vymyslet nové výrazy, a to většinou skládáním známých slov. Tak například v jednom mexickém jazyce chyběl přesný výraz pro slovo „učedníci“, a proto byli označeni jako „napodobitelé učitele“. V jiném mexickém jazyce byl pro slovo „prorok“ vytvořen výraz „ten, který říká Boží věci“. Příslušníci indiánského kmene Chol zase neznali kola a vůz, proto byl pro vůz prosazen popis „bedna s dvěma kulatými chodidly.“
Poměrně často je také možné použít místo chybějícího slova nějaké všeobecné pojmenování, které plní funkci požadovaného výrazu. V jazycích, které neznají označení pro osla, mezka a velblouda, se jednoduše použije nadřazený výraz „tažná zvířata“. Čtenář sice z tohoto výrazu nepochopí, jak takový osel vypadá, ale to není většinou pro pochopení příběhu nutné. Kdybychom se pokoušeli vysvětlit, co je osel, byl by překlad velmi obšírný a zdlouhavý a odváděl by tak čtenáře od vlastního smyslu příběhu. Stejným způsobem bylo nahrazeno v jednom jazyce Nové Guineje chybějící slovo pro „chléb“ slovem „pokrm“ nebo v jazyce indiánů kmene Hopi slovo „víno“ slovem „kvašená šťáva“.
V některých případech však tento nadřazený výraz nestačí pro objasnění textových souvislostí. Potom je opravdu nutné objasnit, o co se vlastně jedná. Čtenář se přitom většinou soustředí na funkci daného objektu, méně pak na vnější vzhled.
Národ Wantoat žijící v pralesích Nové Guineje vůbec nevěděl, co je poušť. V překladu byl tedy použit opis „místo, kde nikdo nebydlí“. Indiáni kmene Miche zase neznají plavbu po moři a neměli žádný výraz pro „kotvu“. Text nacházející se ve Skutcích, kde se hovoří o ztroskotání apoštola Pavla (Skutky 27,29), byl přeložen následovně: „vyhodili železný hák, který loď zastavil“. Stejně se postupovalo i v jazyce mexických Huixtéků při překladu slova „lis“. Překlad zní: „…udělal díru ve skále, do které mohl vymačkávat šťávu z vinné révy.“
Někdy se také nabízí možnost nahradit chybějící slovo pomocí nějakého předmětu, který lidé znají. Již Luther využíval ve svých překladech této techniky. Při překladu například narazil na řečík terebintový, druh stromu, který byl v Německu neznámý. Národy žijící na území Palestiny pěstovaly tyto stromy nejraději u svých svatyní. Luther se nepokoušel objasnit vzhled tohoto stromu, ale nahradil ho velmi známým dubem, který byl germánskými národy považován za posvátný. V některých oblastech Mexika neznají lišky. Místo nich bylo v překladu pro zde žijící kmen Mazahua použito slovo kojoti, protože se zde hojně vyskytují. Příslušníci kmene Karibu zase nepoužívají při obdělávání půdy pluh, ale pouze motyku. Z tohoto důvodu byl úsek z Lukášova evangelia 9,62: „kdo položí ruku na pluh“ pozměněn takto: „kdo udělá motykou brázdu“.
Používání náhradních výrazů má však své hranice. Velmi důležitou zásadou při překladu Bible je nesnažit se smazat historický odstup mezi obdobím vzniku Bible a časem i prostředím, ve kterém žije národ, pro který je Bible překládána. Nepřípustné by například bylo nahradit chybějící výraz pro pluh tažený osly slovem traktor. Při jízdě traktorem se sice také nesmí ohlížet zpět, to znamená, že smysl tohoto textu by byl zachován, ale v době Ježíše Krista nebyly žádné traktory. V Bibli se také nacházejí určité klíčové výrazy spojené s životem a utrpením Ježíše Krista, které v žádném případě nahradit nemůžeme. Když třeba Jan Křtitel poukazuje na Ježíše Krista jako na Božího beránka, potom zde nemůžeme udělat z beránka jakékoli jiné zvíře, protože s beránkem se pojí představa o zástupné oběti Ježíše Krista. Samozřejmě je možné zdůraznit, že se jedná o náhradní výraz. Daný výraz jednoduše označíme jako přirovnání. Stejně bylo v jazyce národa Otomi v Mexiku nahrazeno slovo „víno“ místně rozšířeným nápojem „pulque“, což je kvašená šťáva jednoho druhu kaktusu, a v překladu je uvedeno „nápoj podobný pulque“.
U většiny překladů však také narazíme na výrazy, pro které není žádná z těchto možností uspokojujícím řešením. Potom nezbývá než převzít do daného jazyka odpovídající řecké nebo hebrejské slovo, nutné jsou přitom někdy menší úpravy. V Lutherově překladu najdeme také několik obdobných příkladů. Pro typicky židovské výrazy, jako jsou „farizeové“, „saduceové“, „levité“, „pascha“ nebo „sabat“, nenašel v němčině odpovídající výrazy. V těchto případech upustil od překladu a doufal, že tato neznámá slova budou aspoň částečně pochopena prostřednictvím kontextu biblické zvěsti, vyučování a výkladu Bible. Mezitím se však stala součástí naší slovní zásoby. Stejně tomu je i u jiných jazyků. Takovéto převzaté slovo je také možné objasnit pomocí různých vysvětlivek a odkazů. V jazyce kmene Zapotéků bylo například cizí slovo „levita“ doplněno následujícím odkazem: „židé, kteří sloužili v chrámu a byli nazváni levité“. Toto vysvětlení určitě neobsahuje všechny zvláštnosti této židovské instituce, ale Zapotékové získají aspoň částečnou představu o jejich funkci.
Měl bych ještě vzpomenout jednu metodu, která je někdy pro překladatele velmi efektivním pomocníkem. Jsou to obrázky v textu. Dobré ilustrace mohou ve velké míře přispět k pochopení neznámých výrazů. Avšak ne všechny obrázky, které se nám zdají hezké, jsou použitelné i pro jiné národy. Národy, do jejichž kultury byly knihy zavedeny teprve nedávno, se musí nejprve naučit obrázky „číst“. V těchto případech není ani tak důležitý umělecký dojem, jako spíše jasné a snadno pochopitelné znázornění neznámých objektů. Někdy nám teprve testy s domorodci objasní, zda mají obrázky opravdu žádaný účinek.
