Všechno to začalo nenápadně – jedním školním projektem z Paříže.

Rob Clements tehdy pracoval jako učitel hudby na střední škole v Canbeře. Právě díky svým hudebním kontaktům narazil na projekt jedné pařížské školy o první světové válce. Při jeho čtení ho něco zarazilo – a nenechalo spát. Dočetl se, že více než tisíc domorodých Australanů bojovalo po boku evropských vojáků. Přestože nebyli k vojenské službě nuceni, mnozí se přihlásili dobrovolně. Během války měli stejné podmínky jako ostatní. Když se ale vrátili domů, čekaly je stejné předsudky a diskriminace jako předtím.

Rob se k tomu stále vracel. Začal se víc zajímat o historii i současnost domorodých komunit – o nerovnosti, izolaci i výzvy, kterým čelí dodnes. Postupně v něm sílilo přesvědčení, že by neměl zůstat jen u přemýšlení.

Po téměř třiceti letech ve školství se s manželkou Lisou rozhodli pro změnu. Chtěli, aby jejich život měl hlubší smysl. A tak se jejich cesta nečekaně stočila do odlehlého australského vnitrozemí.

Dnes slouží s Wycliffe Australia a Australian Society for Indigenous Languages. Z Alice Springs vyrážejí na dlouhé cesty do vzdálených komunit, kam vedou tisíce kilometrů prašných cest.

Rob neovládá místní jazyky, přesto se je učí alespoň číst. Když pak nahlas předčítá biblické texty v řeči místních lidí, děje se něco zvláštního – lidé naslouchají. Boží slovo k nim totiž přichází jejich vlastním jazykem.

Do komunit přivážejí Bible, písně i audio nahrávky. Ale často přinášejí ještě víc – povzbuzení, modlitbu a blízkost. V místech, kde je vzdálenost obrovská a život tvrdý, to má nečekanou sílu.

Rob dnes ví, že právě tam, kde to vypadá nejodlehleji, si Bůh nachází cestu k lidským srdcím.

Zdroj: https://wycliffe.org.au/scripture-distribution-in-the-outback/

„Konečně verš bez potíží!“ říkali jsme si, když jsme při překladu narazili na slova z Evangelium podle Marka 2,9: „Vstaň, vezmi své lože a jdi domů.“ Znělo to jednoduše. Až podezřele jednoduše.

Pro slovo „lože“ jsme nejprve zvolili výraz ode – tak totiž lidé kmene Ebira v Nigérii označují místo, kde spí. Jenže pak jsme takové ode uviděli na vlastní oči: byla to vyvýšená plocha z udusané hlíny, pevně spojená se zemí. Těžká, nepřenosná. Bylo jasné, že tohle Ježíš na mysli mít nemohl.

Zkusili jsme tedy jiné slovo – iveedi, označení pro moderní kovovou postel. Jenže hned se objevila otázka: „Existovaly takové postele už v Ježíšově době?“ Bylo to příliš moderní, příliš konkrétní. Ani tudy cesta nevedla.

Další pokus byl typicky africký: uvene, tedy rohož. Přeložili jsme větu jako: „Sbal svou rohož a jdi domů.“ Zdálo se, že máme hotovo. Jenže pak někdo poznamenal: „To je vlastně taky zázrak – že se ta rohož při nesení neroztrhla!“ A bylo po radosti. Pozornost se najednou přesunula od uzdravení k pevnosti rohože. To určitě nebyl smysl celého příběhu.

Správné řešení přišlo až později. Slovo odooro označuje jednoduchá nosítka – kus látky napnutý mezi dvěma tyčemi. Přesně to, na čem by bylo možné nemocného spustit střechou dolů, jak příběh popisuje. Konečně to dávalo smysl.

Jenže ani tentokrát to nebylo bez otázek. „Proč si to má brát s sebou?“ ptali se lidé. „Vždyť takové hadry se přece vyhodí.“ A tak přišla poslední úprava.

Dnes Ježíš v překladu do jazyka Ebira říká jednoduše: „Vstaň, vezmi svá nosítka a jdi domů.“ Bez zbytečných nejasností, bez vedlejších významů. Stejně přímo a srozumitelně, jako to kdysi slyšeli první posluchači.

A právě o to při překladu Bible jde – aby lidé rozuměli nejen slovům, ale i jejich skutečnému významu.

zdroj: wycliffe.net 
foto: Pixabay