A začkoli budete prosit ve jménu mém, učiním to, aby byl Otec oslaven v Synu. Jan 14,13

Jednoho dusného nedělního odpoledne, když jsme pobývali v Brazílii, se sešel můj muž Ivan se Stevem Scheldonem. Před nimi ležela hromada jazykových příkladů. Manžel je poradce a pomáhá překladatelům Bible při řešení problémů týkajících se jazykové analýzy.

Steve a Linda Sheldonovi, kteří pracují jako překladatelé mezi kmenem Mura Piraha, měli problémy. Život mezi příslušníky tohoto kmene nebyl jednoduchý. Klima pralesa a útoky malárie jim ubíraly síly. Snaha o porozumění a přizpůsobení se životnímu stylu indiánů vytvářela navíc u Steva a Lindy nemalé psychické napětí. Největším problémem však pro ně bylo dorozumívání. Jazyk Mura-Piraha je totiž tónový. Pro Evropany je zvládnutí podobného jazyka velice obtížné a tento se ukázal jako obzvlášť obtížný. Slovo zde není vyslovováno pouze na jednom tónu, ale mění ho v závislosti na výrazu, který následuje. Slovní spojení „nový dům“ má určité pořadí tónů. Vytvoříme-li však spojení „velký dům“, má v něm slovo dům jiný tón. Řekneme-li pak „velká kánoe“, mění se i tón přídavného jména „velký“.

Steve a Linda se pokoušeli zapamatovat si přesný tón pro každé podstatné a přídavné jméno. Počet možných kombinací byl však obrovský a osvojení tohoto jazyka pak nesmírně těžké. Postupovali velice pomalu a pociťovali zklamání. Podařilo se jim nasbírat veliké množství příkladů. Na různých seminářích pak hledali u jazykových poradců pomoc, ale v řešení jejich problému nepostoupili ani o krok dopředu.

Nyní přišel Steve s jazykovým materiálem k mému manželovi. Shodli se na tom, že se naposledy pokusí o rozšifrování zdánlivě nerozšifrovatelného jazyka. K jejich velkému překvapení se jim za tři dny podařilo přijít věci na kloub. Nevypadalo to tak, že by jeden z nich náhle zvolal: „Ano, to je ono!“ Svými nápady se spíše doplňovali. Nakonec však zjistili, že změny v tónových vzorech podléhají pevným pravidlům a dají se tedy odvodit.

Díky novému objevu se již osvojení jazyka nezdálo tak nemožné. Steve a Linda se již nemuseli učit různé kombinace slov a jejich tónů. Bylo pouze nutné, aby si zapamatovali základní tón pro každé slovo. Změny mohli odvodit podle vytvořených pravidel a po určitém nácviku pak byli schopni slovo také správně vyslovit. Jejich problém byl konečně vyřešen.

Teprve mnohem později jsme přišli na pravý důvod toho překvapujícího úspěchu. Zaslechli jsme, že se právě v oné době – bez toho, aby o tom Steve nebo Ivan věděli – rozhodlo asi 40 pracovníků Wycliffovy misie v Porto Velho modlit o Boží pomoc při řešení tohoto problému. Bůh modlitby vyslyšel. Byli jsme velice vděčni a zároveň zahanbeni, dostali jsme jasný důkaz, že také při jazykovém výzkumu můžeme počítat s Boží pomocí!

Margaret Loweová, Brazílie.

 

Podřiďte se tedy Bohu. Vzepřete se ďáblu a uteče od vás, přibližte se k Bohu a přiblíží se k vám.

List Jakubův 4, 7

K překladu Bible nepatří pouze rozjímání o slovech a snaha o nejlepší možné vyjádření, ale také boj proti překážkám v duchovní oblasti.

Právě toto jsem si v minulých týdnech velice jasně uvědomila. Manuel, který mi pomáhal při překladu, seděl někdy celého půl dne jen tak, aniž promluvil slovo. Většinou jsem si myslela, že má špatnou náladu, ale pravou příčinu jsem neznala. Někdy jsem se vedle něho posadila a snažila se mu některé věci vysvětlit nebo zjistit, co je příčinou toho podivného rozpoložení. Jeho chování bylo zcela neobvyklé, jinak je totiž velmi citlivý, ochotný a zdrženlivý.

Nedávno měl zase „svůj den“, a tehdy konečně vyšlo najevo, že vždy, když pracuje na překladu, pociťuje velice silné útoky. Řekl mi, že v něm roste nenávist a neovladatelný hněv, nemůže se na nic soustředit, v hlavě se mu všechno točí a není schopen jasného myšlení. To vše jsem se dozvěděla asi hodinu poté, co jsem ho nechala sedět o samotě, a pak se ho zeptala, zda chce ještě dál překládat. Vyřítilo se to z něho jako příval: „Jsem tu už skoro rok, nic nedělám, nic neumím, jsem nepotřebný, ničemu nerozumím, tohle všechno je ztráta času.“

Vybídla jsem ho, aby se uklidnil a řekla jsem mu, že to všechno jsou lži a on nesmí ďáblovi dovolit, aby v něm tyto pocity méněcennosti vzbuzoval. Nakonec jsem ještě dodala, že tohle ve svém domě nebudu trpět. První reakce Manuela byla plná hněvu, ale pak byl najednou jako vyměněný. Mohla jsem se ho tedy zeptat, co se stalo, a on mi o útocích satana vyprávěl.

Domluvili jsme se, že se budeme za Manuela modlit a že se budeme chtít ďáblu zcela vědomě vzepřít, jak o tom píše Jakub.

Mareike Schšttelndreyerová, Kolumbie

Překládání Bible je řemeslo, kterému se lze naučit. Všichni nově příchozí spolupracovníci Wycliffovy misie absolvují potřebné vzdělání a pak se dají do práce. Každý překladatel Bible však dojde časem k poznání, že mu samotné vzdělání, dovednosti a technické prostředky nestačí. Stále znovu naráží na těžkosti a je vystaven útokům, které mu dávají tušit, že i u překládání Bible, stejně jako u každé misijní práce, dochází k duchovním střetům.

Možná se nestane, že bude po ďáblovi házet kalamářem, jak se to říká o Lutherovi, ale sám pozná, že modlitba a víra v moc Ježíše Krista jsou pro něho stejně nepostradatelné jako jazykověda a překladatelské techniky. A nyní několik osobních zkušeností.

Večerní škola pro příslušníky kmene Canela

Od západu slunce uplynula hodina – konečně nastala doba, abych se v chladu večera uvolnil. Najednou slyším venku nějaké kroky. Znovu k nám přicházejí indiáni: mladí muži, osvěženi koupelí po parném dni stráveném na poli, i mladé ženy, mnohé z nich nesou na svých bedrech děti.

Každý v tomto houfu drží v ruce Boží Slovo, někteří si dokonce přeříkávají nazpaměť naučené verše, jiní o naučených pravdách přemýšlejí a jejich srdce jsou pohnuta.

Přicházejí připraveni k modlitbě. Z jejich úst budou vycházet dlouhatánské modlitby – za ně samotné, za jejich děti, příbuzné, přátele, dokonce i za nepřátele. Modlí se také za naše děti, za sousedy, kteří neznají Boha, za brazilskou vládu, za úrodu na poli, o déšť a také o nalezení ztracených nožů a seker.

 

Přicházejí, aby se učili číst a studovat Bibli a pochopit ji tak, aby mohli svůj život podle Boží knihy usměrnit. Konečně přicházejí, po osmnácti letech práce a očekávání, studia a překládání, naděje a modliteb. Jak úžasný je to zlom! Jaká radost!

Proč však ve mně narůstají pocity nespokojenosti? Vím, že bych takhle neměl přemýšlet! Žádný jiný misionář tak určitě nejedná. Svou nelibost však nedovedu skrýt. Celý den jsem těžce pracoval. Nyní jsem přetížený a unavený. Nemám po tom všem nárok na volný večer? Obětovat všechny mé večery není vůbec lehké!

„Tvé večery? Kolik hodin jsi mi vůbec z celého 24-hodinového dne dal k dispozici? Osm hodin? Nebo 16? Nebo 22?“ „Pane, ony přece všechny náleží tobě, můj celý život, všech 24 hodin každého dne! I dvě následující cenné večerní hodiny jsou tvoje!“

Od západu slunce uplynula hodina a oni přicházejí, aby se učili o Bohu. A já jdu také, abych se učil od nich: podřízenosti, službě, obětem a disciplíně.

„Děkuji, Pane, za tuto večerní školu!“

Jack D. Popjes, Brazílie