Před nějakým časem jsme začali překládat evangelium podle Matouše do jazyka Binumarijců z Nové Guineje. První kapitola jak známo začíná 17 verši, které neobsahují nic jiného než výčet pokolení od Abraháma po Ježíše. Musel jsem přiznat, že tato řada jmen pro mne při čtení Bible nikdy neměla zvláštní význam. Co je na tom tak důležitého? Většinou jsem uvedené verše přeskočil.

Nyní jsem tedy začal s překladem. Mám však své spolupřekladatele a čtenáře prvních rukopisů nudit těmito nedůležitými výčty jmen nebo je dokonce od dalšího čtení odradit? Raději ne! Začal jsem tedy od 18. verše, kterým začíná vlastní historie narození Ježíše Krista. Teprve po dokončení celého překladu mi došlo, že mi ještě schází dopsat rodokmen. Rychle jsem se do toho pustil, abych zameškanou práci dohnal.

Jednoho večera se v jednom z vesnických domů konalo setkání křesťanů. Tak jako už mnohokrát, šel jsem tam i nyní a vzal jsem si svůj poznámkový blok s čerstvě přeloženými verši, abych je ve shromáždění přečetl a zjistil, zda je překlad správný. Dům byl již naplněn lidmi, kteří dřepěli kolem doutnajícího ohně. „Posaď se a předčítej nám!“ vyzvali mně vzápětí. „Oh, je to jen několik veršů, které jsou plné různých jmen,“ odvětil jsem jim, ale pak jsem se posadil a přečetl jim oněch prvních 17 veršů. Když jsem začal: „Abrahám zplodil Izáka, Izák zplodil Jákoba, Jákob zplodil Judu a jeho bratry,“ posluchači zpozorněli a semknuli se kolem ohně blíž ke mně. S každým veršem napětí rostlo. Vůbec jsem si nedovedl vysvětlit, proč tak dychtivě poslouchají. Jakmile jsem skončil, položil mi jeden z nejstarších ruku na rameno a zvolal: „Slyšeli jste to, příběhy zapsané v této knize nejsou žádné mýty nebo bajky bílého muže, je to pravda. Známe také příběhy našich předků, ale kdo to kdy slyšel, aby bylo možno sledovat předky až do daleké minulosti? To, co je zaznamenáno v této knize, se opravdu stalo!“ Teprve nyní mi došlo, že pro mě bezvýznamné verše se staly pro Binumarijce klíčem k pochopení Matoušova evangelia. Díky výčtu pokolení náhle pochopili, že je obrovský rozdíl mezi jejich mýty z minulosti a historií Ježíše Krista. V evangeliu nejde o příběhy umožňující přístup k nějaké nové magii, pomocí níž by mohli získat majetek nebo proklít příbuzné. V evangeliu jde o příběh Boha a konkrétních lidí, který se stal i pro ně příběhem spasení.

Desmond Oatridge, Papua – Nová Guinea

Floriano byl líný. Všichni příslušníci národa Guajajara to viděli stejně. Oni obdělávali svá pole a starali se o rodiny, ale Floriano ležel celý den v houpací síti a kouřil marihuanu. Také jeho otec byl velmi rozzloben. Floriano zanedbával svou ženu a děti. Lidé s nimi měli soucit pro jejich ubohý oděv. Florianova vážnost ve vesnici znatelně klesala.

Jednoho dne přišli do Florianovy rodné vesnice v Brazílii Carole a Carl Harrisonovi, manželský pár překladatelů. Vesnice se jmenuje Campo Alegre a je jednou z 57 vesnic, ve kterých Gaujajaraové žijí. Harrisonovi chtěli pro tento kmen přeložit Nový Zákon a pátrali po nějakém vhodném muži, který by jim pomohl zvládnout zdejší jazyk. Zdálo se však, že nikdo z nich nemá čas. Všichni lidé pracovali pilně na svých polích, všichni – kromě Floriana. Harrisonovi si všimli, že se celé dny nečinně převaluje v houpací síti. Protože se jim nepodařilo nikoho najít, váhavě se nakonec otázali Floriana, zda by jim byl ochoten při učení jazyka pomoci. Floriano s tím souhlasil, neboť by se rád naučil číst.

Několik let jim pomáhal při zvládání jazyka a poté pracoval i jako pomocník na překladu. Stalo se při tom něco ohromujícího. Boží Slovo měnilo jeho životní styl. Dával si záležet na oblékání a koupal se častěji než předtím. Svůj dům udržoval v pořádku, dokonce kolem něho vysadil květiny. Nejdůležitější změnou však bylo to, že se začal starat o svou rodinu. Bůh ovlivnil velice znatelně jeho život.

Potom se Carl se svou rodinou vrátil do Spojených států a o rok později navštívil znova Campo Alegre. Tím, co tam zažil, byl velice pohnut. Floriano se přestěhoval do jiné vesnice, aby tam lidi naučil číst. Sami obyvatelé ho pozvali. Za tuto službu jemu i jeho rodině poskytli ubytování a stravu. Floriano přitom nebyl žádný učitel. Neměl ani potřebné vzdělání, ani nevlastnil knihy nutné k výuce. Jeho metoda byla neobvyklá a jednoduchá, ale velmi úspěšná. Prostě lidem přečetl první verš Markova evangelia a nechal je verš zopakovat, zatímco ho očima sledovali v Bibli. Potom to s nimi opakoval tak dlouho, až ho všichni uměli nazpaměť. Dále pokračoval s druhým veršem, pak s třetím, čtvrtým atd.

Floriano však brzy přišel na to, že někteří z jeho žáků naučené verše po čase zapomínají. Pokusil se proto vymyslet ke každému verši nějakou melodii a žáci pak vlastně při čtení verš zpívali. To mělo mnohem lepší účinek a někteří se pomocí této neobvyklé metody opravdu naučili číst.

Carl žasl nad proměnou Floriana. Mnohem víc však byl ohromen cílevědomostí a vytrvalostí, kterou Floriano dalších patnáct let vkládal do každého dne. Více než 200 příslušníků národa Guajajara uvěřilo díky němu v Ježíše Krista. Dříve nedělal nic ani pro sebe, ani pro ostatní lidi, ale Boží Slovo přeložené do jeho jazyka ho změnilo. Dnes již Floriano neleží celý den nečinně ve své houpací síti, ale pracuje odvážně pro Ježíše Krista.

Harrison a Larry Clark, Brazílie

Jednou pozdě odpoledne jsme se zrovna s Timoteem chystali přeložit poslední chybějící verš Janova evangelia pro kmen Mamainde z Brazílie. 14. verš z první kapitoly jsem si nechával až nakonec jednak proto, abych měl všechna potřebná slova připravena, a také z úcty před jeho mocnou výpovědí: „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.“

Můj spolupracovník Timoteo je velmi bystrý mladý muž a vynikající pomocník při překladu. Kromě toho velmi touží po opravdovém poznání Boha. Začali jsme s prací na obtížné větě: „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi“ Bylo zapotřebí mnoho času k jasnému pochopení tohoto verše.

Slunce již tolik nehřálo, avšak vzduch zůstával stále ještě vlhký a těžký. Komáři létali v hejnech kolem nás. Dnes mne však tolik nerušili jako obvykle. Hovořili jsme spolu dál a snažili se pochopit hluboký význam verše. Jak jen máme chápat, že „Slovo“ se stalo tělem? Jak k tomu došlo? Co je milost? Co je sláva? Jak může být člověk plný pravdy? Jakým způsobem tohle všechno přeložíme do jazyka mamainde?

Mezitím slunce úplně zapadlo. Studený večerní vánek zaplašil komáry a zpřeházel mé listy s poznámkami. Zapálil jsem několik svíček. V jejich mihotavém světle jsem spatřil Timoteův napjatý obličej. Pracovali jsme dál, dokud mi bez velkých citových výlevů nedal najevo svou spokojenost, že tento verš pochopil a že se nám ho podařilo správně přeložit. Nyní se chtěl vrátit zpět do svého domu.

Vstal jsem, protáhl se a začal jsem se těšit na opožděnou večeři. Najednou jsem však uslyšel Timotea, jak s hlasitým pokřikem spěchá vesnicí. Nevěřil jsem vlastním uším. „Haló,“ křičel tak hlasitě, jak jen mohl, „pojďte sem všichni a poslouchejte, co vám chci říct! Ten Ježíš Kristus nebyl pouze nějakou duchovní bytostí, jak jsme si dosud mysleli, nýbrž i člověkem. Byl obojím v jedné osobě!“ Příslušníci kmene Mamainde se rychle shromáždili, a zatímco si sedali k ohni, hovořili rozčileně jeden přes druhého. V tu chvíli jsem zapomněl na večeři, šel jsem k nim a poslouchal. Byl jsem svědkem fascinující události, kdy Timoteo ukázkovým způsobem vysvětlil své rodině a přátelům jednu z nejhlubších duchovních pravd, ačkoli jí sám teprve před chvíli porozuměl.

Když jsem se potmě vracel domů, hovořili stále ještě o verši z Jana 1,14. Duch Svatý vykonal svou práci. Uchopil meč Božího Slova a použil ho. Přeložené Slovo proniklo přímo do srdce jednoho z amazonských indiánů a přineslo tak do mnohých životů světlo.

Peter Kingston, Brazílie