Vesnice Tiomi, u Williho Na začátku září jsem se z vesnice Sogae přesunul do přilehlé vesnice Tiomi. Strávil jsem jeden týden v rodině Williho. Bydlel jsem v malém domě na kůlech asi 2,5 metru nad zemí. Dům tvořila jedna místnost, kde spal Willie a já. Zbytek rodiny spal ve větším domu poblíž.

Čas s Willim byl velmi dobrý až na začátek, kdy mě bylo dva dny špatně, nevolnost a průjem. Když jsem se první noc probudil s pocitem zvracení, Willie mě šel doprovodit a situaci okomentoval slovy: „Satan se snaží útočit, ale nemá žádnou moc.“ Jeho slova mě velmi povzbudila. Druhý den jsem začal „léčbu“ – pil jsem tři mladé kokosové ořechy denně a začalo mi být fajn.

Avšak většinu dnů jsem trávil sezením pod domem, kde jsem si povídal s lidmi. Willie mě učil kmenový jazyk. Metoda, kterou jsem si oblíbil, spočívala v tom, že jsem Willimu ukázal pár barevných obrázků biblických příběhů. Nejdříve jsem mu vyprávěl příběh Jonáše v jazyce pidgin. Poté jsem Williho poprosil, aby příběh vyprávěl v Mubami. Willie i já jsme si to užívali – já jsem mohl vyprávět příběhy a získat cenné nahrávky; Willie se začal zajímat o biblické příběhy. Říkal, že dříve ho příběh Jonáše nezajímal, ale teď, když viděl příběh na obrázcích a slyšel znovu, chce si příběh nastudovat a kázat v církvi. Hallelujah, nečekal jsem, že malá knížečka s obrázky bude mít takový ohlas.

Největší radost mi dělalo střílení z luku (tělo z černé palmy, tětiva bambus). Willie postavil banánovník vedle domu, abych se naučil střílet. Netrvalo dlouho a jeho synové začali k domu přinášet různé druhy ptáků, které se chytly do pasti. Přivázali divokou slepici ke kůlu a řekli mi ať si donesu luk, střelím zvíře a pak se bude vařit a jíst. Poprvé jsem měl zvláštní pocit, ale pak se to stalo mou oblíbenou činností a pomohlo mi to přiblížit se k lidem.

Avšak většinu dnů jsem trávil sezením pod domem, kde jsem si povídal s lidmi. Willie mě učil kmenový jazyk. Metoda, kterou jsem si oblíbil, spočívala v tom, že jsem Willimu ukázal pár barevných obrázků biblických příběhů. Nejdříve jsem mu vyprávěl příběh Jonáše v jazyce pidgin. Poté jsem Williho poprosil, aby příběh vyprávěl v Mubami. Willie i já jsme si to užívali – já jsem mohl vyprávět příběhy a získat cenné nahrávky; Willie se začal zajímat o biblické příběhy. Říkal, že dříve ho příběh Jonáše nezajímal, ale teď, když viděl příběh na obrázcích a slyšel znovu, chce si příběh nastudovat a kázat v církvi. Hallelujah, nečekal jsem, že malá knížečka s obrázky bude mít takový ohlas.

Pokračování zase v pátek…

 

 

Konečně v Sogae

Nicméně po dvou týdnech čekání přijel starý džíp Land Cruiser a vzal mě do vesnice Sogae vzdálené asi 60km. Jak jsem se radoval, když jsme přijeli na místo! Svítilo slunce a vše bylo nádherné. V Sogae jsem žil v rodině Dandy a Namu dva týdny. Většinu času jsem trávil povídáním, učením se jazyka, a pozvolna mě začali brát do džungle, kde zpracovávají ságovou palmu. Pak mě učili vařit a péct ságové recepty. Musím říct, že jsem si jejich jídlo užíval – pečená ryba se ságovou plackou, mňam.

Po osmi týdnech jsem si lidi Mubami zamiloval. První týdny jsem s tím zápasil, ale potřebovali jsme se vzájemně poznat. Přicházeli i pochybnosti o tom, jestli jsem na správném místě. Nízký počet obyvatel v jednotlivých vesnicích (někdy pět, jindy patnáct domů) mi říkal „neobtěžuj se pár lidmi“, přestože oficiální statistiky hovoří o 1730 Mubami lidech. Tehdy jsem si položil otázku: „opustíš je?“ a odpověděl si, že nemohu. Vidím velkou duchovní potřebu tohoto kmene, což mě potvrdilo, že jsem na správném místě. V jedné vesnici jsem prohlásil, že musíme věřit ve velké Boží věci, konkrétně probuzení v kmeni Mubami. Evangelikální církve, které jsem zde navštívil, nejlépe vystihuje popis „máš jméno, že žiješ, ale jsi mrtvý“ (Zj 3,1). Je zde plno křesťanů podle jména, ne podle srdce. Je zde velký prostor pro kázání a vyučování Slova a učednictví. Překlad Bible do jejich kmenového jazyka vnímám jako ideální nástroj pro zmíněné úkoly. Nejsilnější ujištění se mi dostalo večer před odletem, kdy Dandy sdílel, jak se obrátil k Pánu po krokodýlím kousnutí. Řekl, že 18. 8. 2023 je den jeho znovuzrození. Přesně ten den jsem poprvé přiletěl do Ukarumpy. Sborové sestry ten večer zazpívaly píseň určenou mně (dedication song) – „Nepřestávej veslovat, i když je moře rozbouřené a vítr silný. Musíš kázat lidem.“ Velmi dobře vystihuje moje poslání.

Boží povolání

Z hlediska prostředí, je pro mě Mubami nejlepší lokalita. Jejich počasí (většina dne 30-34°C + vítr) si hodně užívám stejně jako jejich jídlo: ságové pokrmy a housenky, ryby, krokodýl, divoké prase, divoké ptactvo, kasuár, jelen, wallaby „klokan“ a mnohé další.

Jak probíhal druhý měsíc, o tom napíšu příště. Teď mě čeká zpracovat přes 300 stránek poznámek, které jsem pořídil, většinou to jsou jazykové data, ale také náměty na kázání a vyučování a jak adresovat problémy kmene: komunikace, vzdělávání, gramotnost, doprava, finance, zdraví apod.

• Modlitební náměty
• • Díky Pánu za vytvoření přátelských vztahů s lidmi Mubami
    
  • Díky Pánu, že jsem mohl vidět mnohé potřeby kmene a utvrdilo mě to, že jsem na správném místě
    
  • Díky Pánu za dobré zdraví během dvou měsíců, až na pár dnů nemoci
  • Modleme se za duchovní probuzení ve vesnicích Mubami Charles (lovec krokodýlů) nás prosí o modlitby. Měl jasnovidecké schopnosti v době, kdy chodil do církve. Vnímal, že se to asi Bohu nelíbí, a proto opustil církev a s tím skončily schopnosti předpovídat budoucnost. Bojí se vrátit do církve, aby tyto schopnosti opět nenabyl.
    
  • Modleme se za mě, abych správně zanalyzoval a učil se jazyk Mubami – je to tónový jazyk s dlouhými slovesy

Boží pokoj Vám, bratři a sestry! Chtěl bych se podělit se zážitky z mého prvního pobytu v kmeni Mubami. Během dvou měsíců s lidmi Mubami se toho stalo více než by se vešlo do jednoho newsletteru, proto se popisu cesty chci věnovat i v dalším newsletteru.

První dva týdny

Na konci července jsem se oficiálně rozhodl pracovat v kmeni Mubami s důvěrou, že Pán bude se mnou na jakémkoliv místě a povede mě ke skutkům, které tam mám konat. Neděli před odletem mě církev v Ukarumpě s modlitbami vyslala na cestu a kázání, které tehdy zaznělo, mě velmi zasáhlo – těžké a radostné chvíle na misii.

Je středa 7. srpna a s německým misionářem čekáme, než se roztrhají mraky, aby naše letadlo mohlo vzlétnout. Jsem rád, že opouštím chladnou a deštivou Ukarumpu a těším se na teplé počasí v Západní provincii. Přistávám v Kamusi – sice prší, ale je tu teplo. Abych pravdu řekl, měl jsem obavy, jak mě lidé přijmou, budou chladní jako posledně? Asi patnáct lidí čekalo na letišti, vzali mě do místního sboru a chvíli jsme si povídali. Jídlo se nekonalo. Oznámili mi, že budu spát v jedné místnosti ve sboru. Takto jsem si to tedy nepředstavoval. Lehl jsem si na podlahu a zoufal, že ti lidé mě tady snad nechtějí. Říkal jsem si, jak tohle vydržím. Poté co jsem se probral, jsem mluvil s pastorem Maxem ohledně mého plánu: „Přijel jsem, abych byl s lidmi. Chci bydlet s vámi ve vašich domech. To mi pomůže se s vámi seznámit a také se naučit váš jazyk a zvyky. Zde v Kamusi přespím a druhý den najdu auto, které mě zaveze do vesnice Sogae. Nechci bydlet ve sboru, kde nikdo není.“ Max pochopil, o co mi jde a řekl, že tedy můžu bydlet s jeho rodinou. Chvála Pánu, jeho odpověď mě vyléčila z mojí beznaděje. A tak jsem byl přijat mezi lidi a jedl s nimi. Později jsem pochopil, proč mě chtěli ubytovat ve sboru, protože předchozí misionář tam vždy bydlel, a proto se domnívali, že budu dělat to samé.

 

V Kamusi, kde jsem plánoval pouze přespat, jsem nakonec strávil dva týdny. Každý den totiž vytrvale pršelo, takže cesta do Sogae byla tak blátivá, že si nikdo netroufl mě odvézt. Loď také nebyla k dispozici, a tak jsme čekali na alespoň dva dny bez deště. Ty nakonec přišly, v tu dobu se našel i řidič, ale zjistil, že musí nejdříve spravit svého džípa. Trvalo mu to čtyři dny a během toho přišly další deště a moje naděje, že se z Kamusi někdy dostanu, se opět rozplynula. Byl jsem na dně – dva týdny jsem spal na podlaze bez karimatky; v domě byly krysy; štěnice mi sály krev; denně pršelo venku i v domu, protože měl rozbitá okna; ke kadibudce jsem se brodil trávníkem, který spíše připomínal jezero; 15-minutová cesta blátem k blátivému potoku, kde jsme se koupali. Ale nejhorší bylo to nekončící čekání na odvoz.

Přesto radostných chvil bylo více. Strávil jsem hodně času s lidmi, od rána do večera jsme povídali (se mnou mluvili jazykem Tok Pisin). Učili mě jejich jazyk Mubami. Vysvětlovali, jak loví zvěř, zpracovávají ságovou palmu a další zvyky. Přestože to nebylo v Kamusi moc akční, kdy jsem se poflakoval kolem domu, tak jsem byl s lidmi a to nás vzájemně sblížilo. Ze začátku se mě mnozí báli, styděli nebo byli odtažití, což nejsou ideální podmínky pro sdílení evangelia. Nakonec jsem rád, že jsem byl nucen strávit v Kamusi déle než jsem chtěl, protože to pomohlo vytvořit pouto mezi námi. Nejvíce jsem se skamarádil s Kilo, který mi později řekl: „Minule, když jsi přijel s regionálním ředitelem, bál jsem se tě a nemluvil s vámi. Nechodil jsem do církve. Ale teď jsem zjistil, že jsi přátelský a nejsi „velký muž“ (ve významu šéf), proto jsem přišel do sboru.“

Zdraví David, pokračování bude v pátek, 6.12. 2024