Boží pokoj Vám, bratři a sestry! Chtěl bych se podělit se zážitky z mého prvního pobytu v kmeni Mubami. Během dvou měsíců s lidmi Mubami se toho stalo více než by se vešlo do jednoho newsletteru, proto se popisu cesty chci věnovat i v dalším newsletteru.
První dva týdny
Na konci července jsem se oficiálně rozhodl pracovat v kmeni Mubami s důvěrou, že Pán bude se mnou na jakémkoliv místě a povede mě ke skutkům, které tam mám konat. Neděli před odletem mě církev v Ukarumpě s modlitbami vyslala na cestu a kázání, které tehdy zaznělo, mě velmi zasáhlo – těžké a radostné chvíle na misii.
Je středa 7. srpna a s německým misionářem čekáme, než se roztrhají mraky, aby naše letadlo mohlo vzlétnout. Jsem rád, že opouštím chladnou a deštivou Ukarumpu a těším se na teplé počasí v Západní provincii. Přistávám v Kamusi – sice prší, ale je tu teplo. Abych pravdu řekl, měl jsem obavy, jak mě lidé přijmou, budou chladní jako posledně? Asi patnáct lidí čekalo na letišti, vzali mě do místního sboru a chvíli jsme si povídali. Jídlo se nekonalo. Oznámili mi, že budu spát v jedné místnosti ve sboru. Takto jsem si to tedy nepředstavoval. Lehl jsem si na podlahu a zoufal, že ti lidé mě tady snad nechtějí. Říkal jsem si, jak tohle vydržím. Poté co jsem se probral, jsem mluvil s pastorem Maxem ohledně mého plánu: „Přijel jsem, abych byl s lidmi. Chci bydlet s vámi ve vašich domech. To mi pomůže se s vámi seznámit a také se naučit váš jazyk a zvyky. Zde v Kamusi přespím a druhý den najdu auto, které mě zaveze do vesnice Sogae. Nechci bydlet ve sboru, kde nikdo není.“ Max pochopil, o co mi jde a řekl, že tedy můžu bydlet s jeho rodinou. Chvála Pánu, jeho odpověď mě vyléčila z mojí beznaděje. A tak jsem byl přijat mezi lidi a jedl s nimi. Později jsem pochopil, proč mě chtěli ubytovat ve sboru, protože předchozí misionář tam vždy bydlel, a proto se domnívali, že budu dělat to samé.
V Kamusi, kde jsem plánoval pouze přespat, jsem nakonec strávil dva týdny. Každý den totiž vytrvale pršelo, takže cesta do Sogae byla tak blátivá, že si nikdo netroufl mě odvézt. Loď také nebyla k dispozici, a tak jsme čekali na alespoň dva dny bez deště. Ty nakonec přišly, v tu dobu se našel i řidič, ale zjistil, že musí nejdříve spravit svého džípa. Trvalo mu to čtyři dny a během toho přišly další deště a moje naděje, že se z Kamusi někdy dostanu, se opět rozplynula. Byl jsem na dně – dva týdny jsem spal na podlaze bez karimatky; v domě byly krysy; štěnice mi sály krev; denně pršelo venku i v domu, protože měl rozbitá okna; ke kadibudce jsem se brodil trávníkem, který spíše připomínal jezero; 15-minutová cesta blátem k blátivému potoku, kde jsme se koupali. Ale nejhorší bylo to nekončící čekání na odvoz.
Přesto radostných chvil bylo více. Strávil jsem hodně času s lidmi, od rána do večera jsme povídali (se mnou mluvili jazykem Tok Pisin). Učili mě jejich jazyk Mubami. Vysvětlovali, jak loví zvěř, zpracovávají ságovou palmu a další zvyky. Přestože to nebylo v Kamusi moc akční, kdy jsem se poflakoval kolem domu, tak jsem byl s lidmi a to nás vzájemně sblížilo. Ze začátku se mě mnozí báli, styděli nebo byli odtažití, což nejsou ideální podmínky pro sdílení evangelia. Nakonec jsem rád, že jsem byl nucen strávit v Kamusi déle než jsem chtěl, protože to pomohlo vytvořit pouto mezi námi. Nejvíce jsem se skamarádil s Kilo, který mi později řekl: „Minule, když jsi přijel s regionálním ředitelem, bál jsem se tě a nemluvil s vámi. Nechodil jsem do církve. Ale teď jsem zjistil, že jsi přátelský a nejsi „velký muž“ (ve významu šéf), proto jsem přišel do sboru.“
Zdraví David, pokračování bude v pátek, 6.12. 2024