Muži kolem stolu mají opět jednou ve svých obličejích ten bezradný výraz a já tuším, že je to jenom odzrcadlení mého bezradného výrazu tváře. Zdá se, že si myslí: „A máme to zase tady. Hledá nějaké slovo. Ale jaké?“
Protože se nedá jednoduše říct anglicky slovo „výkupné“, které se od překladu očekává, tak to zkouším jinak: „Kdysi v průběhu bojů, jste zajali své nepřátele, správně?“
„Ano“. – „Přihodilo se někdy, že jste jim nabídli propuštění zajatců na svobodu – abych tak řekl – muže, ženu, nebo dítě výměnou za nějaké zboží? Třeba za mušle, nebo prase, nebo něco podobného?“
Tato otázka je pro ně absurdní. Smějí se a dělají si ze mě legraci. Vzít v úvahu něco tak materialistického je pod jejich důstojnost.
Jejich boje a vraždy byly vždy pomstou za smrt. Jejich jediný smysl bylo dosáhnout vyrovnání. Jeden z mužů, Hapele však přichází s nápadem. Zdá se, že rozumí, kam chci dojít. „Máme něco podobného“, říká. „Není to úplně to samé. A u nepřítele jsme to ještě nikdy neudělali, jenom mezi našimi klany. Jmenuje se to ,duputapó‘.“
Znám to slovo, znamená „obchod“.
„Vyprávěj mi o tom“, říkám.
„Ty víš, že věci musí být vždy vyrovnány. Ale někdy se to vyrovnání nepodaří, přinejmenším ne úplně. Především, když se jedná o vlastní lidi. Něco podobného se přihodilo s kmenem Wótale. Není to tak dávno. Založili jsme si novou zahradu a nějaký Wótálec kácel jeden z velkých stromů. Kousek dál na svahu pracovala na ságové palmě jedna žena. Věděli navzájem o své přítomnosti a Wótálec jí několikrát říkal, že má odejít, ale ona chtěla ještě trochu pracovat. Věděla, že to ještě potrvá nějaký čas, než tak velký strom padne, a tak pracovala dál. Když Wótálec dokončil zářez, volal znova, aby šla dolů, ale ona ještě pořád neodešla. Potom náhle – mnohem dříve, než všichni očekávali – strom zaskřípal a začal padat. On volal a ona utíkala, ale bylo příliš pozdě. Strom padl právě na ni a rozbil jí lebku. Žena zemřela.
Wótálec utíkal pryč a skryl se v mužském domě. Všichni bratři z klanu té mrtvé ženy vzali okamžitě své luky, šípy a sekyry. Jako jeden muž kráčeli k mužskému domu, postavili se před ním a žádali spravedlnost. Žádali život Wótálce za život ženy, která byla zabita. ,Ale to byla přece nehoda‘ protestovali jeho klanoví bratři zevnitř dlouhého domu. „V tom není žádný rozdíl, on to udělal“, volali zpátky. „Ale on ji přece varoval“, křičeli. „To nehraje žádnou roli“, křičeli ti druzí zpět.
Wótálci nevystrčili přes práh ani nohu, ale po nějaké chvíli se odvážili vyjít ven a vzali sebou různé předměty. Začali rozkládat po zemi všechno možné: lýkové pláštěnky (?), látky, sekyry, mačety, až po sůl a dokonce prasata. To byly pravé poklady, kterých by se bez naléhavého důvodu nikdy nevzdali. Zatím, co hora toho zboží rostla, nepřestal klan té ženy vykřikovat hrozby a Wótálci také řvali z celé síly.
Byl to obchod a smlouvání, kolik by mělo stát, aby se zaplatil lidský život a šlo to dál a dál, až někdo z klanu té ženy zavolal: ,Supó‘! To znamená ,dost‘. Potom zakřičel vůdce Wótálského klanu: ,Duputapó‘. Tím byla záležitost uzavřena. Byl to obchod. Muži toho truchlícího klanu posbírali všechny cennosti, odvedli si prasata a šli domů. Nato vyšel Wótálec ven. Byl volný a nemusel se obávat žádné další odplaty.“
„Jaké by to bylo, kdybychom toto slovo v tomto biblickém verši použili“, přemýšlím nahlas a formuluji nešikovně: „Byli jsme v nebezpečí, že budeme zabiti, ale Ježíš přišel a udělal obchod. Dal svůj život na našem místě a my jsme byli osvobozeni.“ Hapele přikývne: „Duputapó“, a Bůh řekne „supó“.
Jeden starší muž nás celou dobu pozorně poslouchal. Teď se předklonil a na prsou se mu sem a tam houpala velká mušle. „Tomu se dá sotva věřit! To se ještě nikdy nestalo, aby ,dupatapó‘ byl člověk. V minulosti jsme dali jako výkupné pro naše klanové bratry všechno možné. Skutečně moc. Ale nikdy jsme nedali člověka. A žádný člověk by sám sebe nedal!“
Dívá se dokola na ostatní, jeho bělmo září z hlubokých očí. S povzdechem se opře, jako by to bylo nad jeho pochopení. Potom řekl to, co vždycky říkají, když jim jde něco z hloubi srdce: „Umíráme lahodností tohoto příběhu.“
Od Neile Andersona, Papua – Nová Guinea
