V malé vesnici v jižním Senegalu kráčí Tida po hliněné cestě a drží za ruku svého malého syna, který za ní cupitá. Při chůzi se zpod jejich kroků zvedá oranžový prach, když míjejí domy z cementových bloků a zchátralé dřevěné ploty patřící její rodině, přátelům a sousedům. Je na cestě nás pozdravit a setkat se se svou přítelkyní Soutoucou.

Na první pohled vypadají obě ženy jako každá jiná, kterou můžete potkat v odlehlé senegalské vesnici — mají na sobě pestré halenky, šátky na hlavě a dlouhé pestrobarevné sukně zvané pagnes. Uvnitř se však změnily. Staly se průkopnicemi a inovátorkami pro svůj lid.

Když se ženy usadí na židle za jednou ze staveb, které sdílí několik rodin, neruší je ani hlasité hýkání osla, ani kdákání slepic pobíhajících kolem jejich nohou, ani hlučná konverzace lidí, kteří se kolem nich shromáždili. Tady jsou doma a celé sousedství ví o proměně, která nastala — o proměně, kterou vytvořily tyto ženy pomocí zahrady a plánu.

„Tržní zahrada,“ říkají tomu. Tida, Soutoucou a několik dalších žen spolupracují na pěstování plodin, jako jsou rajčata, okra, kukuřice, mrkev a cibule. Pak je prodávají venku  na místním trhu. Není to složité, ale je to významné. V kultuře, kde jsou muži hlavními živiteli a rozhodovacími autoritami a ženy jen zřídka zastávají role lídrů či podnikatelek, našly ženy z tržní zahrady způsob, jak se posílit, podpořit své rodiny a stát se příkladem pro svou komunitu.

„Je to pro nás opravdu skvělá věc, ta tržní zahrada,“ zářila Soutoucou. „Přináší to … respekt mezi námi a našimi manžely.“

Ale ještě před pár lety měly tyto ženy úplně jiný příběh. Bez vzdělání a bez příkladu, který by mohly následovat, postrádaly Soutoucou, Tida a jejich přítelkyně dovednosti i sebevědomí k vedení podnikání. Co změnilo situaci?

Gramotnost

Wycliffe financoval ve vesnici program gramotnosti*, který ženám poprvé umožnil číst a psát jejich vlastním jazykem. Tida byla už dobře po třicítce, když poprvé viděla svůj jazyk napsaný a naučila se jej číst.

„Studium jazyka Manjak je užitečné,“ řekla Tida. „Je to pro nás velmi důležité, my, kteří jsme byli slepí [nevědomí]. Neviděli jsme, jak se učit, ale díky tomuto jazykovému kurzu se posouváme.“

Kurzu se účastnilo dvacet žen, všechny s nadějí, že se o svém jazyce dozví více a že si jej užijí v psané podobě. Mnohé si však odnesly mnohem víc: schopnost zapisovat si poznámky o zákaznících, produktech a platbách a nové dovednosti v organizaci a týmové spolupráci. Ženy, které dříve rozdělovala žárlivost a rivalita, se během kurzu usmířily a začaly spolupracovat.

Nejdůležitější však bylo, že získaly sebevědomí riskovat a vytvořit něco, co využívá jejich nové dovednosti a prospívá celé komunitě.

„Studium manjakštiny je opravdu důležité,“ řekla Soutoucou. „Dříve jsme byly slepé; nebyly jsme vzdělané. Naši předci nechodili do školy, ale dnes, díky výuce v jazyce Manjak, nám to opravdu pomohlo porozumět. Byly jsme slepé … ale teď jsme si vše plně uvědomily. Pak jsme založily tržní zahradu a ta — ta naše zahrada — nám skutečně pomohla naplnit naše potřeby.“

Zpráva se rozšířila i do okolních vesnic a nyní lidé často žádají Soutoucou, aby jim přišla něco přečíst nebo napsat, či aby je naučila budovat podobné podniky.

Ale co ženy těší nejvíce, je dopad gramotnosti na jejich rodiny.

Jejich školou povinné děti navštěvují výuku ve francouzštině, což je oficiální jazyk Senegalu — a to je pro ně náročné, protože jejich mateřštinou je manjakština. Aby jim pomohly, ženy sdílejí své manjakské texty se svými dětmi, což jim zlepšuje gramotnost i znalost francouzštiny ve škole. Některé děti dokonce nahradily své mámy v kurzu manjakské gramotnosti.

„Miluju, když moje děti studují manjakštinu,“ řekla Soutoucou. „Jsme tady proto, abychom pomohly našim dětem a našim rodinám.“

• Program manjakské gramotnosti koordinovala organizace SIL, hlavní partner Wycliffe.

https://wycliffe.org/blog/posts/growing-change-tida-and-soutoucous-story