Cizinec u mých dveří? – Překvapivá odpověď na modlitbu!

„Promiňte!“ Naléhavost v hlase, stejně jako to, co říkal, mě přiměla vzhlédnout od počítače. Muž, který stál ve dveřích, byl asi čtyřicetiletý. Měl černé vlasy a tmavé oči; jeho barva pleti a rysy byly typické pro někoho z Blízkého východu.

Toho dne v březnu 2018 jsem byl ve své kanceláři na univerzitě sám. Nikoho jsem nečekal, a tak jsem přemýšlel, co by tento návštěvník mohl chtít. V ruce držel flash disk a vysvětloval mi svůj problém. Byl postgraduální studente a potřeboval si vytisknout materiál, který se chystal prezentovat na přednášce.

 

Kde by to šlo udělat?

Hned za mnou byla tiskárna, a tak jsem mu nabídl pomoc. Představili jsme se, jeho jméno bylo Ali. Ukázal na fotografii v pozadí na obrazovce mého počítače a překvapeně řekl: „To je v mé zemi! Byl jsi tam někdy?

„Ano, byl. Tu fotku jsem udělal sám!“ odpověděl jsem.

Potom jsme si povídali o mé práci, která se týká překladu Bible. Ukázal jsem mu výtisk Písma, na kterém jsem dříve pracoval, a to v jazyce střední Asie. S velkým zájmem knihu prolistoval.

Když Ali odcházel s dokumentem v ruce, pozval jsem ho, aby přišel znovu, až bude mít čas si popovídat. Ochotně odpověděl, že přijde.

Modlitba za nového přítele

Už delší dobu jsem toužil po mezikulturním přátelství s někým, kdo by mi byl věkově bližší než většina zahraničních studentů, které jsem potkal. Občas jsem se za to modlil, ale přesto jsem byl opravdu překvapený, že právě teď Bůh přivedl Aliho přímo k mým dveřím.

Pak mě to trklo – nenapadlo mě vzít si na Aliho kontaktní údaje! Nezbylo mi než čekat, až se vrátí. A mohl jsem se modlit.

A tak jsem se modlil, zpočátku téměř každý den. Prosil jsem Boha, aby Alimu požehnal a umožnil nám znovu se setkat. Požádala jsem také ostatní, aby se za něj modlili. V září jsem se s ním snažil spojit e-mailem prostřednictvím přítele z univerzity, ale nedostal jsem žádnou odpověď. Jak měsíce ubíhaly, mé modlitby za Aliho byly stále méně časté.

Koncem roku jsem se za Aliho nejen přestal modlit, ale také jsem na něj zapomněl.

Krok víry

Jednoho dne na začátku ledna jsem seděl u svého stolu a najednou vstoupil do mé kanceláře muž. Byl mi povědomý, ale nedokázal jsem si ho zařadit. Vřele se usmál a řekl: „Pamatujete si na mě? Já jsem Ali! Vytiskl jste mi jeden dokument. Máte teď čas si popovídat?“

 

Ujistil jsem ho, že ano, a pozval jsem ho na čaj. Zatímco jsem připravoval občerstvení, prohlížel si regály s vystavenými věcmi. Zeptal se na mou současnou práci, a tak jsem se letmo zmínil o nedávné cestě do zahraničí, kde jsem pomáhal týmu překladatelů Bible. „V jakém jazyce se ten projekt odehrává?“ zeptal se.

Byla to jednoduchá otázka, ale nebyl jsem si jistý, jak odpovědět. Podmínky toho projektu byly poměrně složité, takže jsem se nechtěl říkat nic konkrétního. Když jsem vkročil do kuchyně, abych nám přinesl čaj, rychle jsem poprosil Boha o moudrost a okamžitě mi přišla na mysl jedna věta: „Cokoli není z víry, je hřích“ (Římanům 14,23). Teď už jsem věděl, co mám dělat – odpovědět na rovinu a ve víře. Přinesl jsem čaj na stůl a ve snaze působit nenuceně jsem Alimu řekl název jazyka.

Veselý výraz v Aliho tváři náhle zvážněl. Očividně jsem se dotkl citlivého místa. Oči se mu otevřely dokořán a vykřikl: „To je můj jazyk!“

Rychle vytáhl z tašky prázdný papír a začal kreslit mapu a ukazovat mi, kde se jeho jazyk vyskytuje. Tím začala rozsáhlá diskuse – nejen o našem osobním zázemí, ale také o Bohu a víře.

 V jednu chvíli Ali sebral ze stolu dvě záložky, které předtím vzal z vitríny. V horní části každé z nich byl začátek věty doplněný dole. Ali je však držel vedle sebe a přes horní okraj obou přečetl slova: „Podívejte se na to! ‚Boží láska je … Pozvání‘. To je to, co říkáš, že ano?“

Žádná náhoda

Ali nejednou prohlásil, že nevěří na náhody. Zmínil se, že můj e-mail skutečně dostal, ale pak se mu zhroutil počítač a tím ztratil mou adresu. Jednou se u nás zastavil, ale já jsem tam nebyl. Byl si však jistý, že se znovu setkáme, až bude správná chvíle.

Po Aliho odchodu jsem si uvědomil, že jsme spolu mluvili dvě hodiny! Byl jsem nadšený z tohoto nového přátelství a v úžasu nad tím, co Bůh udělal. Použil to, že Ali potřeboval tiskárnu, aby ho zavedl do mé kanceláře. Jednou jsme se s kolegou modlili za Aliho právě u stolu, u kterého jsme o několik měsíců později s Alim seděli a povídali si. A co ty záložky, které Aliho zaujaly? Zdálo se, že Bůh vede s Alim svůj vlastní rozhovor!

Pak mi oči padly na kartičku v dolním rohu nástěnky. Byla to připomínka, abychom se modlili za Aliho lid, přišla poštou několik měsíců předtím, než jsme se s Ali poprvé setkali! Aniž bych to věděl, vlastně jsem se za jednoho z těchto lidí modlil už mnohokrát, když jsem se modlil za Aliho návrat. A Bůh na tuto modlitbu za nového přítele odpověděl tím, že mi ho poslal přímo ke mně, a to ve správný čas.

Autor: Andy, Kanada